Sběratel.com

Môj názor, pokiaľ voliť osobnosť tak Bašta.

grofik napsal

Môj názor, pokiaľ voliť osobnosť tak Bašta.

Osobnost to bezesporu je, škoda že dementní

turtleoverhead napsal

grofik napsal

Môj názor, pokiaľ voliť osobnosť tak Bašta.

Osobnost to bezesporu je, škoda že dementní

Proto si tak notují...

ferovyobchodnik napsal

turtleoverhead napsal

grofik napsal

Môj názor, pokiaľ voliť osobnosť tak Bašta.

Osobnost to bezesporu je, škoda že dementní

Proto si tak notují...

Dobré my máme aj vek, ale ty si na tom ďaleko horšie a to si max v polovici produktívneho veku...😏😊

Taky jsem spokojen s volbou. Ač důchodce, volil jsem pokaždé Pavla a ještě si to šel ohlídat do okrskové volební komise.

... Bašta mi nebyl proti mysli ,disident .jasný protikomunistický postoj,signatář Charty ...jo mám ho rád ,kdyby šel za socany dal bych mu hlas,za SPD mu ho odebírám...takže nic a je mi to líto ,jedinej kandidát kterej měl kdysi směr ,ale pomotalo se mu to ,škoda ...kurva velká škoda jedinej co měl čistou minulost

Omg, minulost není vše, budoucnost je trošku důležitější ne??

....fočko budouctnost nejasná....stačí kdejakej kokrhel od velmocí a v Brně máte termály

Budoucnost se tvoří v současnosti

...a proto mluvim o termálech

ramires napsal

... Bašta mi nebyl proti mysli ,disident .jasný protikomunistický postoj,signatář Charty ...jo mám ho rád ,kdyby šel za socany dal bych mu hlas,za SPD mu ho odebírám...takže nic a je mi to líto ,jedinej kandidát kterej měl kdysi směr ,ale pomotalo se mu to ,škoda ...kurva velká škoda jedinej co měl čistou minulost

Pokud by byl třeba o deset let mladší a měl ten mozek čerstvější, tak šanci určitě měl.

PetrPal napsal

ramires napsal

... Bašta mi nebyl proti mysli ,disident .jasný protikomunistický postoj,signatář Charty ...jo mám ho rád ,kdyby šel za socany dal bych mu hlas,za SPD mu ho odebírám...takže nic a je mi to líto ,jedinej kandidát kterej měl kdysi směr ,ale pomotalo se mu to ,škoda ...kurva velká škoda jedinej co měl čistou minulost

Pokud by byl třeba o deset let mladší a měl ten mozek čerstvější, tak šanci určitě měl.

Nikoliv ovsem jako kandidat SPD.

KOMENTÁŘ. Psal se rok 1978 – a bylo to třicet tři let od konce druhé světové války. Generační paměť (dnešních více než sedmdesátníků) tehdy rámoval prožitek srpna 1968, masových čistek a osobního rozhodování každého, zda sklonit hlavu a ohnout hřbet před vyděračskou nechutností „normalizace“. Absolutní většina se podvolila a mlčela. Kdo je dnes může soudit?
Z dnešního hlediska jsem měl vlastně štěstí, když mne z předstírání „normálna“ vyhodili už v šestadvaceti letech. Poté, co jsem v rychlém sledu soudruhům z StB odmítl nabídku veřejně se omluvit a později i odejít do emigrace nebo udávat, označili mě za nepřátelskou osobu a ze všech stran „hlídali“.

Jak se později ukázalo, naprostá většina udavačů, kteří na mě donášeli, nebyla členy komunistické strany. Měsíc mi trvalo, než jsem našel zaměstnání alespoň jako ošetřovatel koní. Znamenalo to mimo jiné 17 kilometrů dojíždění sedm dní v týdnu a 1700 Kčs čisté výplaty.

Ochrannou ruku nade mnou, nepřítelem státu, drželi dva nadřízení. Bývalý kulak pan Kozel, moudrý a spravedlivý sedlák a koňák. A pak ředitel podniku, komunista, který si mě po čase zavolal a na rovinu mi řekl, že má na mě podávat jednou za dva týdny hlášení na StB. Dost tím riskoval.

Tak jsme ta hlášení začali v klidu psát společně a stejně tak jsem mu pomohl psát úkoly do Večerní univerzity marxismu-leninismu, kterou musel absolvovat, aby mohl zůstat ředitelem. Kromě toho vařil dobrý čaj.
Nový prezident se bude moci opírat jen o to, co skutečně dokáže. Tady a teď. A pro nás ostatní už snad konečně začne platit, že antiblbství je důležitější než antikomunismus.
Ani minulost, ani budoucnost
Stal jsem se tedy režimu nepřizpůsobivým. Spíše však „antiblbem“ než antikomunistou. „Po ovoci jejich poznáte je – ne podle jména,“ říkal v té době s úsměvem potulný kněz Miloslav Vlk, když mu v roce 1978 odebrali státní souhlas s výkonem kněžského povolání.

V osamělém ghettu Charty 77 byla aspoň třetina bývalých komunistů vyhozených z partaje pro nesouhlas s okupací. Zažívali stejné výslechy, výhrůžky, vězení. Mnozí z nich pochopili zločinnost toho, čemu kdysi nadšeně sloužili, a otevřeně se proti režimu postavili

Zaplatili za to pronásledováním, někdy vězením, jako Jaroslav Šabata, Karel Bartošek nebo Ladislav Lis. Někteří, jako třeba i můj otec, zaplatili i vlastním životem. Zbavuje je to spoluviny? Odčinili ji? Kdo má právo a odvahu je soudit?

Až do roku 1989 minulost znamenala pramálo. Neznali jsme ji a přiotráveni komunistickou výchovou jsme snadno podléhali přesvědčení, že nám vlastně ani nemá co říci.

Byli jsme především první generací konzumního stylu života, a tak nás v letech šedesátých spíše formovala pop-music, džínová móda a, samozřejmě, delší vlasy, které soudruhy tak nadzvedávaly. Neměli jsme ani minulost, ani budoucnost. Normalizace byla jen dalším novým začátkem v bezčasí.

Všechno to prý skončilo v listopadu 1989. Pravdou však je spíše opak. Vyrobili jsme si jen další legendu o ještě jednom novém začátku, od kterého už pravda a láska budou už napořád vítězit nad lží a nenávistí.

Z živého a omylného Václava Havla jsme vytvořili nedotknutelnou ikonu a legenda o nikdy nepopsaných a hlavně nedodržovaných „hodnotách Listopadu“ přikryla hodně bolestivou pravdu a realitu.

Obětem komunismu se nedostalo spravedlnosti a trvalo více než patnáct let, než jim demokratický stát milostivě alespoň trochu zvedl důchody. Jejich mučitelé a věznitelé nebyli nikdy potrestáni a brali násobky důchodů svých obětí. Spravedlnost? Pravda a láska?

Estébáci v suchu
Václav Havel dohodl za zády Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu s Marianem Čalfou už v prosinci 1989 těžko ospravedlnitelný kompromis, kterým do první „revoluční“ federální vlády umístili dva špičkové agenty komunistické vojenské kontrarozvědky – ministra vnitra Richarda Sachera (krycí jméno Filip) a ministra obrany Miroslava Vacka (krycí jméno Srub).

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

Estébáci s čistým lustračním osvědčením. Prošly jich stovky, připomeňme si proč
Už 4. ledna 1990, opět tajně, převedli celou strukturu takzvané III. správy StB pod armádu, čímž umožnili více než tisícovce estébáků vyhnout se prověrkám. Pravda a spravedlnost nám byly upřeny.

Legenda o pravdě a lásce, jak už to tak s legendami bývá, to přežila. Až v roce 2004 se podařilo objevit přes dvě stě pytlů ukryté utajované dokumentace z předlistopadové doby, kterou si tito soudruzi schovali pro pozdější využití. Zcela jistě to nebylo zdaleka všechno.

Jaké že to byly „hodnoty Listopadu“? Anebo byly jiné hodnoty pro pravdy lačnou veřejnost, a jiné pro skutečnou politiku?

Třicet tři let od probuzených snů Listopadu 89 o něm stále nevíme pravdu, která je schovaná za obrazy nadšení a úlevy ze spektakulárního pádu komunistického režimu. Mezitím dospělo několik generací, které tak šerý dávnověk už pranic nezajímá, stejně jako mou generaci nezajímal rok 1945.

Potřebují jen podobné sny, nadšení, symboly a hodnoty, které by si mohli přivlastnit a opřít se o ně.

Zvolení kdysi komunisty školeného vojenského rozvědčíka Petra Pavla prezidentem republiky po třiatřiceti letech konečně uzavírá legendu o ve všech ohledech bezchybném „polistopadovém období“. Teď už ji konečně nepotřebujeme. Už nepotřebujeme žádné falešné legendy a idoly.

Z potulného kněze Miloslava Vlka se po listopadu stal pražský arcibiskup. Václav Klaus a Miloš Zeman se vydávali za „muže Listopadu 89“, aby ve skutečné politice desítky let balancovali jen mezi neslušností a velezradou.

Nový prezident se bude moci opírat jen o to, co skutečně dokáže. Tady a teď. A pro nás ostatní už snad konečně začne platit, že antiblbství je důležitější než antikomunismus.

Jen tak pro zamyšlení komentář Jana Urbana z Hlídacího psa. Pokud jsem tím někoho naštval, tak se omlouvám, neměl jsem to v úmyslu.
Adalbert

Adalbert vše se teprve uvidí,kroky které učinil a to ještě ani oficiálně nenastoupil do úřadu jsou přinejmenším podivné...
Rozumně hodnotit nového prezidenta ve svý funkci můžeme až po určité době...
Rád se nechám překvapit o to víc si ho pak případně budu vážit, nebo naopak ..

Adalbert – veľká vďaka za príspevok!
Prečítať si takéto niečo dá človeku, čo sa týka rozhľadu viac, ako názory kdejakých vyštudovaných „chytrolínov“ a „rýchlokvasených“ odborníkov z radov dnešných dvadsiatnikov a tridsiatnikov s titulom PhDr., PhD. a podobne ...

Pred niekoľkými rokmi by som napísal, že zvolenie P. Pavla do funkcie prezidenta ČR nie je, až taká hanba, ako keby sa stal prezidentom Babiš, ale že je to stále hanba v očiach okolitého sveta. Dnes to takto nevnímam, aj keď antikomunizmus je vo mne stále silno zakorenený ...

Citovat

Zaplatili za to pronásledováním, někdy vězením, jako Jaroslav Šabata, Karel Bartošek nebo Ladislav Lis. Někteří, jako třeba i můj otec, zaplatili i vlastním životem. Zbavuje je to spoluviny? Odčinili ji? Kdo má právo a odvahu je soudit?

Šabata po Rudém únoru, co by člen akčního výboru, vyhazoval své spolustudenty ze studií ... a nikdy se za to neomluvil. Dělal, jakože se to nikdy nestalo.

Ovšem po vyhození z funkcí a od koryt se z něj nakonec stal horlivý chartista. Ale svou minulost si nepřipouštěl.

Takovejch bylo. Já jsem znal jednu rodinu ze sousední vesnice. Otec rodiny - kovář, byl místním šéfem kuratoria. Po únoru 48 prozřel a rozkulačoval sedláky. Měl 3 syny: jeden byl lidovec, jeden komunista, a jeden se po listopadu 89 stal členem OF - to byl můj kámoš. A ten mi s vážnou tváří tvrdil, že to mají pojištěné, aby někdo z rodiny byl pořád u koryta. Už jsem všichni po smrti, a stačí jim 2 metry čtvereční hlíny
Adalbert

Tu niekde by som hľadal odpovede.

https://standard.sk/314115/lekcia-o-riadenej-demokracii/

grofik napsal

Tu niekde by som hľadal odpovede.

https://standard.sk/314115/lekcia-o-riadenej-demokracii/

Proto máš tak debilní názory

To byl také bývalý komunista, ale na rozdíl od mnohých dnešních mladých aktivistů pro náš stát něco pozitivního udělal.

Jaroslav Šedivý byl mým báječným kolegou a spolehlivým kamarádem po více než 30 let. Seznámili jsme se za zcela výjimečných okolností. Stalo se tak dne 11. prosince 1989, kdy byl uveden do úřadu nově jmenovaný ministr zahraničí. Sešli jsme se ráno na Klárově: Jiří Dienstbier, Jaroslav Šedivý a já, společně jsme pokračovali do Strakovy akademie, kde se nového ministra ujal tehdejší místopředseda vlády Ján Čarnogurský. Po krátkém setkání jsme odjeli do Černínského paláce, sídla ministerstva zahraničních věcí. Do budovy jsme vstoupili všichni tři současně, uvítání bylo formální a strohé, atmosféra napjatá…
Byla to obrovská výzva, šlo o to vytvořit novou koncepci zahraniční politiky, která bude odpovídat potřebám nezávislého demokratického státu, ale šlo i o nový způsob řízení rezortu. Dienstbier změny stručně charakterizoval mottem Zpátky do Evropy.

Ve své roli poradce ministra zahraničí mohl Šedivý konečně po letech komunisty vynuceného mytí oken a výloh uplatnit své hluboké znalosti historie a mezinárodních vztahů.

Tyto řádky jsou vzpomínkou na Jaroslava Šedivého, který zemřel 28. ledna ve věku 93 let.

Stratég odchodu sovětských vojsk
Z bohaté a veleúspěšné diplomatické kariéry Jaroslava Šedivého vybírám dle mého soudu tu nejdůležitější kapitolu: hned na počátku ledna se z pověření ministra stal Jaroslav Šedivý hlavním stratégem jednání o odchodu sovětských vojsk.
První kolo jednání bylo zahájeno 15.1.1990 v Praze a hotovou Dohodu o úplném odchodu sovětských vojsk z území Československa podepsali v Moskvě ministři zahraničí Československa Dienstbier a Sovětského svazu Ševardnadze 26.2.1990 za přítomnosti obou prezidentů.

Po pouhých šesti týdnech bylo dosaženo neuvěřitelného výsledku! Jistě svoji roli sehrála i příznivá mezinárodní situace (právě tehdy byly zahájeny přípravy na konání Pařížského summitu), ale naši vyjednávači měli na úspěchu svoji obrovskou zásluhu. Vždyť Polsku se něco takového podařilo až o celé dva roky později.

Jaroslav Šedivý pro náročná jednání se sovětskými generály zvolil taktiku zcela rovnocenného a sebevědomého partnera, na což sovětská delegace nebyla od svých bývalých vazalů zvyklá. Vynikajícím způsobem Šedivému tehdy nahrával Luboš Dobrovský, v té době mluvčí ministerstva zahraničí, později ministr obrany a rovněž významný aktér polistopadové éry.

Společně vedli těžká, tvrdá a náročná jednání se sovětskými protějšky. Bitva se vedla skutečně o každé slovo, o každý detail, byla to hra nervů, jednalo se dlouho do noci. Odhodlání a přímost, jakož i výborná znalost ruštiny přinesly nakonec kýžený výsledek.

Naše strana ustoupila jen v otázce finančního vyrovnání, když bylo jasné, že setrvání na požadavku kompenzace škod by mohlo ohrozit hlavní cíl, odchod vojsk.

Český vstup do NATO
V červnu 1990 byl Šedivý jmenován velvyslancem ve Francii, kde si záhy získal sympatie a respekt včetně nejvyšších páteř francouzské administrativy. Poté stejně úspěšně reprezentoval naši zemí

jako velvyslanec v Belgii a ve Švýcarsku. Ministrem zahraničí byl v letech 1997 – 1998, kdy se jednalo o našem přijetí do Severoatlantické aliance, ve stejné době byla ministryní zahraničí USA Madeleine Albrightová; znali se již z dřívějších setkání a výborně si rozuměli.

Jaroslav Šedivý působil dojmem, že se pro diplomacii narodil. Byl vzdělaný, s obrovským rozhledem, s otevřenou myslí, smyslem pro humor, vždy dokonalý gentleman, vynikající vypravěč, klidný, vyrovnaný, s nadhledem, plynně hovořil několika jazyky.

Byl mým nedostižným vzorem, od našeho prvního setkání mě podporoval a pomáhal, někdy téměř až s otcovskou péčí. Kdykoliv jsem potřebovala, našel si čas na laskavé slovo povzbuzení.

Když jsem po třiceti letech ukončila svoji diplomatickou kariéru, byl to právě Jaroslav Šedivý, kdo mě přesvědčil, že musím o začátcích naší diplomacie sepsat vzpomínky. Zabralo mi to dva roky. Šedivý nejen k mé prvotině Sametová diplomacie napsal předmluvu, ale stal se i jejím kmotrem. Další rok napsal předmluvu i k mé druhé knize Matka diplomatka.

Často říkáme, že nikdo není nenahraditelný, v případě Jaroslava Šedivého to ale rozhodně neplatí. Nevím o nikom, kdo by si na jeho tehdejší roli troufl.

Nezbývá mi než vyjádřit svoji vděčnost za to, že jsem měla tu vzácnou příležitost patřit mezi přátele Jaroslava Šedivého. Měla jsem štěstí, že jsem byla ve správný čas na správném místě. Mnohokrát děkuji!

Autorka je bývalá česká diplomatka. Počátkem prosince 1989 náležela k první skupině nových pracovníků, kteří přišli na tehdejší ministerstvo zahraničí s prvním postkomunistickým ministrem Jiřím Dienstbierem. Působila jako vrchní ředitelka sekce ministra, později na velvyslaneckých postech ve Finsku, v Egyptě či Malajsii, naposledy jako generální konzulka v americkém Chicagu. V listopadu 2019 jí byla udělena rezortní medaile Za zásluhy o diplomacii. O svých zkušenostech z diplomacie napsala dvě knihy: Sametová diplomacie a Matka diplomatka.

Napsala Dana Huňátová 1. února 2023. Teď je to i na seznamu.
Adalbert