Sběratel.com

Diskusní fórum o sběratelství

Sběratel.com » Zajímavosti » Malá numismatika - články z novin

Vykupminci.cz
Numisargo

Malá numismatika - články z novin

Moderátoři: smith.

Nové téma Další příspěvek

Stránka: 1 2 >

Autor Příspěvek
Registrovaný uživatel
Digitalizovaná podoba článků, které kdysi vycházely v novinách (autorem je A. Kodíček). Nemám je úplně všechny, ale aspoň něco ;)

--------------------------------------------------------------------------------

Předmincovní platidla

Přibližně ve druhém století před naším letopočtem vznikly v Číně lité bronzové peníze, které hodnotu přímo vyjadřovaly svým tvarem. Podobaly se noži, lopatce, kalhotám... Byla to kovová platidla dnešní minci nepodobná.

Podle svědectví arabského kupce, který navštívil naši zemi před rokem 1000 našeho letopočtu, používali naši předkové "šátečky z lehké tkaniny, které k ničemu neslouží", ale bylo za ně možno koupit pšenici nebo koně a deset šátečků vyměnit za stříbrný denár. Šátečky se v nálezech nedochovaly, ale našly se předměty, které měly pravděpodobně obdobnou funkci. Jsou to kuličky a kroužky ze skla nebo kovu, kovové sekerky, zlomky šperků a jiné.

V Africe se ještě začátkem našeho století (poznámka m.arttyho - 20. stol.) platilo ulitami mořských mlžů, zvaných kauri (Cypraea moneta), které jsou velké jeden až dva centimetry a vyskytují se na africkém pobřeží. Obdobě byly platidlem kokosové ořechy, v Asii čaj, všeobecně sůl, tabák nebo k tomu účelu balený cukr a řada dalších předmětů spotřebního i nespotřebního charakteru. V dobrodružné literatuře najdeme řadu příkladů, kdy lovec kožešin nebo zlatokop doplňuje své zásoby za úlovky nebo zlatý prach. Taková směna zůstala však i po vzniku mincí, které jsou dnes pro širokou potřebu nezbytné a život nez nich si těžko dokážeme představit.
Registrovaný uživatel
První mince

První mince vznikly na přelomu 6. a 5. století před naším letopočtem, jejich tvar byl nepravidelný a značky na nich nevyjadřovaly dnes užívané prvky. Mince z tohoto období nazýváme archaické. Na toto období navazuje období klasické, přebližně 5. a 4. století před naším letopočtem, kdy se razily mince podobně jako dnes. Byly dvoustranné, na líci s obrazem boha nebo bohyně a na rubu symboly obcí, které je vydávaly. Známým symbolem je například sova na minci Atén. V této době už existovaly váhové soustavy a původní mincovní kov, zvaný elektron (slitina stříbra a zlata), se ustálil na stříbře, drobné mince se razily z bronzu a vyšší hodnoty ze zlata. Sběratelé obvykle nezajímá pěněžní funkce mincí tohoto období, ale spíše jejich estetická dokonalost, která je zejména u řeckých mincí obdivuhodná. Mince klasického období jsou ozdobou každé sbírky.

Mince z období helénistického, to je od 4. století před naším letopočtem do počátku našeho letopočtu, se vyznačují tím, že hlavy božstev jsou postupně nahrazovány vyobrazením panovníka. Portréty jsou doplněny jmény a tituly a nejednou jsou na rubu mince vyobrazeny panovníkovy hrdinské činy. V této době se mince rozšířily po celém známém světě.
Registrovaný uživatel
Keltské duhovky

Keltové ve třetí až prvním století před naším letopočtem těžili na zlatonosných potocích a řekách zlatý prach a z toho zhotovovali mince. Jejich základní měnovou jednotku nazýváme statér, ale jak se ve skutečnosti jmenovaly keltské mince, dosud nevíme, stejně jako jsou nám cizí symboly, které jsou na nich zobrazeny.

Zlaté mince se v minulosti nacházely na polích, zvláště po dešti, a lidé si jejich výskyt neuměli vysvětlit. Domnívali se, že vznikly z duhy v místě, kde se dotkla země. Odtud mají jméno duhovky. Z nálezů na našem území je nejznámější tzv. mušlový statér, který má na sobě paprskovitý reliéf mušle.

Mnoho keltských mincí se do našich časů nedochovalo. Podle dokladů z 18. a 19. století byly celé nálezy o váze několika desítek kilogramů roztaveny a z jejich kovu raženy mince jiné. Dnes k podobným jevům nedochází, všechny nálezy se registrují a vědečtí pracovníci z nich čerpají další poznatky. Doufejme, že neprozkoumané keltské osady ještě vydají svá svědectví a pomohou objasnit tajemství dávných dob, pro které je i mince dokladem.
Registrovaný uživatel
České denáry II.

Vydání denárů a jejich obměna za další emisi, obvykle s nižším obsahem stříbra bylo zdrojem panovníkových příjmů. Objevují se však i nové typy a dokonalejší vyobrazení. České denáry z 10. a 12. století mají na obvodě opis, zpravidla se jménem panovníka, jehož nereálná podoba bývá u pozdějších ražeb ve středu mince. Starší typy mají náboženské symboly (kříž, zpodobnění jakési kaple s křížem, žehnající ruka atd.). Znak státu nahrazuje vyobrazení nebo jméno patrona země, sv. Václava. První denáry jsou odvozeny z cizích vzorů a není vyloučeno, že panovník povolal k jejich ražbě zkušené cizí mistry. Postupně se vyobrazení na denárech od těchto vzorů oprošťovalo a dosahovalo na tehdejší dobu neobvyklé úrovně, která byla mimo jiné provázena změnou ve výrobě razidel. Namísto malých punců, které byly vráženy do železa tak, že postupně vytvořily žádaný obraz, zhotovovala se razidla rytím. Jen písmena se dále zhotovovala puncovní technikou. Snad důsledkem neznalosti čtení a psaní mistrů bývají písmena převrácena, nebo jsou opisy zkomolené a nesrozumitelné.

V první polovině 12. století byla umělecká dokonalost na takové výši, že na malé ploše denáru byly zobrazeny složité scény, které zřejmě vyjadřovaly dobové události. Později úroveň ražeb opět upadla, až se přešlo k ražbě dutých peněz. O českých denárech máme řadu znalostí, ale nevíme o nich všechno. Je proto nutné, aby všechny nové nálezy denárů byly odborně zpracovány, aby z nich bylo možno čerpat nové poznatky.
Registrovaný uživatel
Pražské groše

Stále se zlepšující hospodářské podmínky a hlavně velká výnosnost stříbra z Hor Kutných umožnily Václavu II. uskutečnit kolem roku 1300 mincovní reformu, jejímž výsledkem byla ražba nové mince s označené grossi pragenses a malé mince, takzvané parvi pragenses.

Pražský groš byl ražen v Kutné Hoře, která se stala mincovnou zemskou. Byla to mince nepoměrné hmotnosti a hodnoty. Groš byl brán bez vážení jako pevná měnová jednotka tak, jak jsme zvyklí používat mince i dnes. K ražbě pražského groše bylo použito jako předlohy pravděpodobně groše francouzského, ale znaky státní suverenity, tj. královská koruna na líci a titul panovníka na rubu kolem českého lva, jsou výtvarně jedinečné a původní.

Pražské groše a jejich díly byly raženy od roku 1300 do roku 1547. Označení letopočtu se objevilo až kolem roku 1530, ale jejich identifikace je poměrně snadná, protože v opise je vždy uvedeno jméno panovníka, za jehož vlády byla mince vydána.

Opis - Panovník
Wencezlaus Secundus - Václav II.
Wencezlaus Tercius - Václav III.
Johannes Primus - Jan Lucemburský
Karolus Primus - Karel IV.
Ladislavus Primus - Ladislav Pohrobek
Georgius Primus - Jiří z Poděbrad
Wladislaslaus Secundus - Vladislav II.
Ludovicus Primus - Ludvík I.
Ferdinandus Primus - Ferdinand I.
Registrovaný uživatel
Tolary

Odkrytí nových bohatých zdrojů stříbra po roce 1512 na svazích Krušných hor umožnilo vznik těžké stříbrné mince, která měla nahradit nedostatek zlatých mincí. Tak vznikl v Jáchymově roku 1529 za panovníka Ludvíka I. a za souhlasu sněmu takzvaný Joachimstalergulden. Jáchymov byl v držení hrabat Šliků, ražba v jejich mincovně dosáhla statisícového počtu kusů. Tolar vážil zhruba 29 g a měl asi 40 mm v průměru. Měl být platidlem všech zemí pod habsburskou vládou. Proto byla ražba tolarů zavedena ve všech mincovnách. U nás v Kutné Hoře, Praze a posléze i v Českých Budějovicích, na Slovensku v Kremnici, Košicích, Banské Bystrici, ve Slezsku ve Vratislavi. Tolary a jejich díly razily také přední šlechtické rody a olomoučtí biskupové.

Tolar byl měnovou jednotkou, které v průběhu let odrážely všechny politické změny, krize a války. Zejména za panování Ferdinanda II., který pronajal vládní ražbu mincí několika spekulantům, došlo špatnou jakostí mincí k záměrnému ochuzení obyvatelstva. Přes všechny změny, krizové jevy a měnové reformy, se dočkal tolar a jeho díly v různé podobě devatenáctého století a mincovna ve Vídni razí tolar s letopočtem 1780 s portrétem Marie Terezie dodnes (1984).
Registrovaný uživatel
to opelomega dovolím si doplniť biele miesta v článku.
Úsile Keltov vyrovnať sa vzorom antickej civilizácie priniesol aj razbu vlastných mincí.S rozvojom a upevnovaním hospodárskych pozícií jednotlivých keltských kmeňov aj na našom území vzrastala potreba zaviesť vlastné mince.Pri realizácii týchto rozhodnutí nepredstavovalo antické mincovnctvo už len podnety,ale poslúžilo ako vzor.
Grécke a rímske mince sa stali predlohami,ktoré Kelti spočiatku bezvýhradne napodobňovali.
Vo východokeltských oblastiach-na dnešnom Slovensku sa vydávali prevažne mince zo striebra.Mincovníctvo sa tu opieralo takmer výlučne o peňažný systém macedónskych kráľov FilipaII.a Alexandra Veľkého.
V západokeltských oblastiach čiže Morava,Česko slúžil vzor mincovníctvu zlaté statéry Allexandra Veľkého.
Roztrieštenosť keltskej ekumény spôsobilo,že jednotlivé družiny,kmene,prípadne zvazky zaujali oblasti ktoré vyhovovali ich životnému štýlu.Pôvodné predlohy ktoré stáli pri vzniku keltského mincovníctva,dávno pretvorila fantázia a umelecká snaha keltských majstov na svojrázny vlastný prejav a rozviedla ho do množstva najrozličnejších podôb.
Náčelník,knieža vojvodca alebo celá vládnuca vrstva hodlali aj týmto spôsobom,vydávaním vlastných mincí zdôrazniť svoju nezávislosť od akejkoľvek centrálnej moci.
Vydávanie mincí v keltskej spoločnosti sa uskutočnovalo z rozhodnutia a v prospech vládnucej vrstvy.Mince znamenali predovšetkým jej reprezentáciu,boli prejavom jej zvrchovanosti a autonómie.Využívali ich potom na rozširovanie obchodu,odmeňovali nimi vojenské služby i hospodársku činnosť svojích príslušníkov.
Prostredníctvom mincí si udržovali poslušnosť širších vrstiev obyvatelstva.
Kedže si každý útvar vydával vlastné mince,slúžili pravážne pre jeho domácu potrebu.
Keď sa mincami platilo v medzikmeňovom obchode,pokiaľ sa postarom nevymieňal tovar za tovar,hodnotili sa ako drahý kov bez ohľadu na jeho mincovnú podobu!!!!!!!!
V cudzom prostredí nemali ako platidlo s neznámym vyobrazením význam.
Platenie mincami malo ešte medzistupeň,a to váženie.Pozostatky drobných vážok na odváženie mince ako drahého kovu takú činnosť výrečne dosvečujú.
Dúfam,že som napomohol objasniť prečo je toľko rôznych symbolov. ;)
opelomega36 napsal
Keltské duhovky

Keltové ve třetí až prvním století před naším letopočtem těžili na zlatonosných potocích a řekách zlatý prach a z toho zhotovovali mince. Jejich základní měnovou jednotku nazýváme statér, ale jak se ve skutečnosti jmenovaly keltské mince, dosud nevíme, stejně jako jsou nám cizí symboly, které jsou na nich zobrazeny.

Zlaté mince se v minulosti nacházely na polích, zvláště po dešti, a lidé si jejich výskyt neuměli vysvětlit. Domnívali se, že vznikly z duhy v místě, kde se dotkla země. Odtud mají jméno duhovky. Z nálezů na našem území je nejznámější tzv. mušlový statér, který má na sobě paprskovitý reliéf mušle.

Mnoho keltských mincí se do našich časů nedochovalo. Podle dokladů z 18. a 19. století byly celé nálezy o váze několika desítek kilogramů roztaveny a z jejich kovu raženy mince jiné. Dnes k podobným jevům nedochází, všechny nálezy se registrují a vědečtí pracovníci z nich čerpají další poznatky. Doufejme, že neprozkoumané keltské osady ještě vydají svá svědectví a pomohou objasnit tajemství dávných dob, pro které je i mince dokladem.
Registrovaný uživatel
Levantský tolar

Tolar Marie Terezie s letopočtem 1780, zvaný jinak levantský, byl už za vlády Marie Terezie určen pro východní země kolem Středozemního moře. Největší obliby si získal v Africe jednak pro portrét panovnice, dobrou ražbu a ryzost, ale především pro nápis na hraně, který neumožňuje minci zlehčit okrájením. Původně byl ražen v Günzburgu (dnes NSR), v pozdějších letech v řadě dalších rakousko-uherských mincoven. Také jiné státy se však hodlaly podílet na obchodě s Východem pomocí tohoto tolaru, a tak byla mince pro různé zájemce a jejich politické a obchodní zájmy ražena v mincovnách v Bruselu, Londýně, Paříži a možná i jinde. Začátkem našeho století byl tolar v miliónových nákladech ražen na objednávku, aby mohl být bez cla vyvezen třeba do Indie, zatímco neražené stříbro podléhalo clu. Také italská okupace Habeše (dnešní Etiopie) v roce 1936 byla hospodářsky podložena levantskými tolary z italské mincovny na základě smlouvy s Rakouskem o právu razit tyto tolary. Podle některých pramenů bylo jen v mincovně Vídeň vyraženo 320 milionů kusů tolarů s letopočtem 1780 a značkami „S.-F.“ umístěnými pod ramenem portrétu. Písmena značila jména Schöbl a Fáby. První byl mincmistr, dnes bychom řekli ředitel, a druhý takzvaný vardajn, z německého Wardein, jakýsi technický náměstek, oba z mincovny Grünzburg. Se stejnou značkou jsou tyto tolary ve vídeňské mincovně raženy dodnes nákladem přibližné půl milionu kusů ročně v provedení normálním nebo z leštěného razidla, takzvané „proof“.
Moderátor
pre doplnenie... www.theresia.name/en/svariants.html
Registrovaný uživatel
:roll: to facctory:nejak veľa práce si nemal s tým článkom. :shock: :twisted:
Moderátor
:lol: :lol:
Registrovaný uživatel
Toto jsem vynašel při googlování...

(Vyňato z kontextu)

Dříve než přistoupíme k vlastním dějinám Bílého Újezda připojujeme za kapitolu vysvětlivek pramenů ještě tuto kapitolu o starých mírách délkových, plošných, dutých, o váhách a také o penězích či měně postupně až na naše časy, aby čtenář rozuměl v kapitolách následujících uváděným tam měrám i penězům.

Při tom chceme ještě upozornit na některé platební termíny, jak bývaly uváděny až do stol. 19. Berně se platily dvakráte ročně a byly uváděny „ke dni sv. Jiří t.j. 24. dubna a „k sv. Havlu“ t.j. 16. října. Jinde se shledáme s termínem „od Jana Křtitele = 24. dubna do sv. Václava = 28. září“. A nyní k vlastnímu tématu.

Ve starých dobách nebylo jednotných měr a vah. Ještě ve století 13. a dokonce i ve stoletích následujících bývala u nás v Čechách nestejná míra a váha. Toto roztříštění měr a vah nejen u nás, ale i v cizině vyvinulo se vlivem městské samosprávy, místních vrchností a částečně i starodávným zvykem. Vždyť na př. města sobě hodně blízká jako Litomyšl a Chrudim měla v druhé polovině 13. století nestejné míry. Proto se nedivme, když někde čteme, že kupec moravský měřil nebo vážil mírou moravskou, vídeňský zase vídeňskou, polský polskou a t. pod. Právě takové zmatky byly v mírách dutých (prostorových).

Starý zmatek v tehdejších mírách vysvitne nejlépe z porovnání:

Měřilo se na
• loket pražský = 0,503 m,
• loket moravský = 0,594 m,
• loket slezský = 0,579 m.

Postupem času ustálily se naše české míry a váhy a užívalo se jich až do r. 1764. Toho roku byly zrušeny všechny české míry, váhy i peníze a zavedeny byly vídeňské neboli rakouské. Starých českých se však užívalo i potom, tak jako po zavedení metrických měr a desítkové soustavy v mírách i váhách (ve všeobecném užívání u nás od 1. ledna 1876) nezapomnělo se měr a vah rakouských až skoro dodnes.

Desetinná soustava, dnes obecně užívaná při měření, vážení i v měně celé Evropy, mimo Anglii, byla u nás zavedena zákonem teprve r. 1876.

Míry délkové
a. české:
o loket český = 59,14 cm – 59,3 cm = 3 pídě po 19,71 cm.
o píď = 8 palců po 24,64 mm = 10 prstů = 40 zrnek po 4,92 mm = 19,71 cm.
o dlaň = 4 prsty = 7,88 cm.
o střevíc = stopa = 4 dlaně = 29,6 cm až 31,32 cm.
o pěst = 4 palce = 9,856 cm (míra pro výšku koně).
o palec, později coul = 2,46 cm.
o kročej = 1 ½ lokte, ale také 2 lokte.
o sáh = 3 lokte = 1,778 m
o provazec = 52 lokte
o hon = 5 provazců = 153,76 m.
o míle česká = 12.600 loktů = 7,126 km = 7,4985 km.
o prut = 8 loktů.
o látro (hornická míra) = 3–4 lokte.
o rybářský provazec = 22 lokte.
b. rakouské (porovnej se starými českými):
o míle poštovní = 4000 sáhů = 7,58666 km.
o sáh = 6 stop (střevíců) = 1,896484 m.
o stopa (střevíc) = 12 palců = 31,6081 cm.
o palec (coul) = 12 čárek = 2,633 cm.
o čárka = 12 bodů = 2,19 mm.
o loket vídeňský = 29,5797 palců = 77,7558 cm.
o pěst = 4 palce (coule) = 10,537 cm.
Poměrná čísla k zapamatování:
o 3 palce = 8 cm.
o 1 m = 3 střevíce + 2 palce.
o 3 střevíce (stopy) = 95 cm.
o 5 sáhů = 9,5 m.
o loket = 78 cm.
o 4 míle = 30 km.

Míry plošné
a. české:
o lán = 32,5–100 korců výsevu = přibližně 360,448 m2. Měl obvykle mezi 60–64 korci (strychy). měření půdy se počítalo na strychy či korce, podle množství vysetého obilí.
o lán královský = 12 kop záhonů = 5400 brázd.
o lán kněžský = 11 kop záhonů = 4950 brázd.
o lán panský = 10 kop záhonů = 4500 brázd.
o lán selský = 8 kop záhonů = 3600 brázd.
o lán svobodný znamenalo, že je bez potahů a robot; za to manové, nápravníci nebo dvořáci konali službu ve zbrani.
o části lánů, na něž se počítalo byly: půllán, čtvrtlán, tříčtvrtilán, pětčtvrtilán, půlčtvrtilán (⅛ lánu).
o 1/16 lánu byl prut = 5 jiter.
o ¼ lánu = 3 pruty = 15 jiter.
o lán = 12 prutů = 60 jiter = 300 provazců.
o prut = 4 čtvrti = 64 čtver. loket = 22,528 m2.
o korec = 2–3 provazce (zemské).
o korec český = 10 záhonů.
o korec staročeský = 3 plošné provazce = 3112 čtver. loket = 28,48 a.
o provazec malý = 2704 čtver. loktů českých (t.j. 52 loktů délky a 52 loktů šířky).
o provazec velký měl 72 loktů délky i šířky.
o jitro (strych) = 5 provazců = 28,372 a; proto se zaměňoval často korec za strych (jitro), neboť jejich výměra byla téměř stejná (rozdíl 10,8 m2).
o hon se rovnal jitru (strychu), který měl rovněž 5 provazců.
o kopa záhonů = 6 korců.
o strych (jitro) = 12 záhonů – dva záhony = 15 brázd.
o loket čtvereč. = 0,352 m2.
o strych viničný = 16 prutů délky × 8 prutů šířky = 128 čtvereč. prutů.
o sáh čtvereč. = 3,59 m2 (přibližně 3,6 m2).
o čtver. stopa = 0,0999 m2 (přibližně 1000 cm2).
o čtver. palec (coul) = 6,938 cm2.
o čtvrtce = 50 čtver. sáhů = 180 m2 (1 a 79,9 m2).
o věrtel = 200 sáhů.
o míra = 535 čtver. sáhů = ⅔ korce = ⅓ jitra = 1918,213 m2.
o korec (strych) = 800 čtver. sáhů = 1,5 míry = ½ jitra = 2877,32 m2.
o jitro katastrální = 1600 čtver. sáhů = 3 míry = 2 korce (strychy) = 57,5464 a.
o jitro uherské = 1200 čtver. sáhů.
Staročeský korec (strych) byl roven staročeskému jitru. Zdánlivý nesouhlas v tom, že korec je počítán za 2 provazce, kdežto jitro za 5 provazců, vyplývá z nejednotnosti používání zemských měr. To proto, že v některém kraji byl používán provazec zemský o délce 52 loktů českých, v jiném kraji byl provazec o délce pouze 42 loket.

Míry lesní:
o leč = větší díl lesa, co se na jeden hon zabralo = 26 zaječích tenat = 670 čtver. sáhů = 2010 loket.
o tenato (množné číslo tenata) = menší díl lesa na lapání zvěře s tenaty, jež se roztáhla v tenatnici čili v průseku = 25 sáhů = 75 loket.
o provazec (od poloviny 16. století) = 52 lokte = 17,5 sáhu = 1/38 leče = 7/10 tenata.
Luční míry:
o vůz sena = 1 míra = ⅔ korce = ⅓ jitra.

Rybničné míry:
o kopa ryb = 1 cent ryb = korec = ½ jitra.
b. rakouské
o jitro (joch) = 3 měřice = 1600 čtver. sáhů = 57,55745 a.
o měřice = ⅓ jitra = 533,5 čtver. sáhu = 19,18582 a.
o čtvrt = ½ jitra = 800 čtver. sáhů.
o achtel (⅛) = ⅛ měřice = 2,39823 a.
o mírka = 1/16 měřice = mázlík = 1,19911 a.

Dnešní české míry z rakouských odvozené:
• jitro = 2 korce = 1600 rak. sáhů (na rozdíl od jitra = 3 měřice) = 57,55745 a.
• korec (strych) = 800 čtver. sáhů rakous. = ½ jitra = 1,5 míry = 28,7732 a.
• měřice = 533 sáhů rak. = 19,1858 a.
• věrtel = 200 sáhů rak. 719,33 m2.
• sáh čtver. = 3,60 m2 (1 m2 = 0,27 čtver. sáhu).
• lán = 60 korců.
• jitro uherské = 1200 čtver. sáhů = 43,15981 a.

Jitra přepočteš na hektary, když počet jiter násobíš 4 a výsledek dělíš 7, nebo lépe když násobíš 19 a výsledek dělíš 33.
Korce přepočteš na hektary, když počet korců násobíš 2 a součin dělíš 7, nebo lépe když násobíš 19 a výsledek dělíš 66.
Míry (měřice) převedeš na hektary, když počet měřic násobíš 4 a součin dělíš 21.

Poměrná čísla k zapamatování:
• 1 čtver. palec = 7 cm2
• 10 čtver. střevíců (stop) = 1 m2.
• 7 jiter = 4 ha.

Dnes užívaná tabulka přepočtu starých a nových plošných měr:
Převedeny na: Zaokrouhleno na:
m2 a čtv. sáhů ha jitra korce měřice
sáh čtv. 3,6 – – – – – –
ar 100 – 27,8 1/100 – – –
ha 10000 100 2780 – 1,75 3,5 5,25
jitro 5754 57,54 1600 přes ½ – 2 3
korec 2877 28,77 800 ¼ ½ – 1,5
měřice 4316 43,16 1200 méně než ½ – 1,25 2,25
Míry duté (prostorové)
a. české:
o loket český = 59,14 cm – 59,3 cm = 3 pídě po 19,71 cm.
o korec pražský čili zemský = 4 věrtele = 16 čtvrtcí = 93,62 litru.
o korec český pozdější – viz dále v rakouských mírách.
o věrtel = 4 čtvrtce = 23,4 litru.
o čtvrtce = 3 pinty = 2 řepice = 4 češky (číšky) = 5,85 litru.
Toto byl korec „míry sháněné“ (rovné).
o korec „míry vrchovaté“ = 9/8 sháněného (rovného) korce.
Každý kraj, panství a města mívaly své korce různé velikosti.
o žejdlík = 0,484 litru.
o pinta = 4 žejdlíky = 1,936 litru.
o lahvice = 3 pinty = 5,808 litru.
o vědro = 32 pinty = 62 litrů.
K tomu se připojovaly ještě další nejisté míry, jako různé nádoby: sudy, tuny, kádě, okovy, korbele, korbelce, korbelíky, škopky, žbery (džbery), kbelce a j.
b. rakouské:
o sud piva = 4 vědra = 226,4 litru.
o sud vína = 10 věder = 566 litrů.
o vědro = 40 mázů = 56,605 litru.
o máz = 2 pinty = 1,415 litru.
o pinta = 2 žejdlíky = 0,707 litru.
o žejdlík = 0,353 litru.
o Pro měření obilí byl korec = 1,522 měřice (míry) = 2,9635 krychl. stop = 93,62 litru.
o český korec (strych) = 1,522 rak. měřice = 93,62 litru = 4 věrtele po 23,29 litru = 8 achtlů po 11,645 litru = 16 velkých mírek po 5,82 litru.
o rak. vědro (Eimer).
o máz (ciment) = 2 pinta čili holby = 4 žejdlíky.
o bečka (Fass) piva = 2 vědra = 113,210 litru.
o české vědro = 32 pint = 43,2 rak. mázu = 61,1337 litru.
o bečka piva o 4 vědrách měla 244,534 litru.
o Pro míru dřeva byl sáh dřeva (1 sáh × 1 sáh × 24 coule) = 2,2713 m3 nebo (1 sáh × 1 sáh × 30 coulů) = 2,8429 m3.
Váhy
a. české:
o kámen = 20 liber = 10,28 kg.
o centýř (cent) = 6 kamenů = 61,68 kg.
o libra = 514,37 gramu.
o lot = 16,05 gramu.
b. rakouské:
o cent = 100 liber = 56 kg.
o libra (Pfunt) = 32 lotů = 0,56 kg (560,0119 g).
o lot = 4 kventlíky = 17,5 g.
o vídeňský kventlík = 60 gránů = 4,375 g.
o vídeňská hřivna = 280,644 g.
o Pro vážení zlata je 1 hřivna = 24 karáty.
karát = 24 zrn.
o Pro vážení stříbra je 1 hřivna = 16 lotů.
lot = 18 zrn.
Různé míry a váhy
• prostice = bečka soli.
• váha železa = kus železa určité velikosti nebo váhy.
• vor dřeva byl svázán z 10 dřev.
• pramen = 6 vorů.
• střižní zboží (sukno, plátno) se měřilo na lokte nebo v kusech na postavy.
• postav měl 22 až 50 loket (nic nebylo stálé, jen šizení kupujícího bylo stálé).
• kopa plátna = 600 loket vídeňských.
• kus plátna (stučka) = 72 loket.
• stučka plátna také 30 loket.
• štučka = 6 přaden = 12 čteníků = 240 vázání = 4800 nití.
• nit = 3 čes. lokte příze.
• žemližka lnu = otýpečka zvlášním způsobem svázaná.
• česání obláč = svazek vyčesaného lnu nebo konopí.
• stoh slámy = 60 otepí.
• stoh dříví = 2 sáhy.
• kopa = 60 kusů = 4 mandele po 15 kusech = 5 tuctů.
• tucet = 12 kusů.
• veletucet = 12 tuctů = 144 kusů.

Peníze

Nejstarší mincovní jednotkou byla hřivna stříbra = 25,3 dkg.
Nejstarší české peníze byly denáry (z latin. denarius), jichž se z hřivny stříbra razilo asi 200, byly v oběhu od Boleslava I. (929–967) či snad dokonce od Václava Svatého asi do Přemysla Otakara I. (1197–1230). Byly raženy po obou stranách. Vážily až 1,5 g a byly úhledné. Měly vyražené jméno knížete a jiné nápisy.

Za nesvárů v knížecím rodě Přemyslovském razily se t. zv. brakteaty (bratka = cetka, plíšek) asi od r. 1210. Byly miskovité, bílé, ražené jen po jedné straně na tenkém plíšku a z horší jakosti stříbra než denáry a byly také značně lehčí (až jen ¼ g). Byly většinou bez nápisů a lid jim říkal plecháče.
Nejlepší české mince jsme měli za krále Václava II. (1278–1305). Byly raženy v Kutné Hoře a nazývaly se groše pražské nebo české (grossi Pragenser – z latin. denarius grossus = tlusté denáry). Z hřivny stříbra se razilo 60 grošů a odtud pochází starý název kopa grošů. Lid jim říkal zmrzlíky, protože zachovávaly stále svou pěknou bílou barvu. Groš měl 12 penízků drobných (stříbrných), zvaných parvi (menší).

Brzy však byla přidávána k stříbru měď a groše se tím znehodnocovaly, třebaže mírná přísada tvrdší mědi nebyla zbytečná, neboť mince z měkkého stříbra se rychle otíraly.

V druhé polovině 14. století byla hřivna čistého stříbra za 72 grošů, r. 1396 za 80 grošů. Nestálost zrna (hodnota čistého kovu – stříbra – v mincovní slitině) a častá změna rázu měly v zápětí nedůvěru v novou minci. Králové čeští až do nastoupení cizinců (po Jiřím Poděbradském) vždy dbali o řádnou minci. Tak na př. Karel IV. (1346–78) nařídil, aby na 100 hřiven čistého stříbra se bralo 12 hřiven mědi jako přísady. Mince sousedních zemí byly vždy horší než naše. U nás byly nejhorší mince za Fridricha II. (1415–93) a jeho bratra, t.j. mince zhořelické, orličí zvané, časem vratislavské a j. Podle vzhledu se jim říkalo černá mince. Jedině mečové groše míšeňských knížat se rovnaly jakostí pražským a byly r. 1469 vyňaty z mincí u nás zapovězených. Tak se u nás zavádí postupně míšeňské groše, které se rovněž počítaly na kopy. Byly hodnoceny v polovině grošů pražských. Tak stála 1 kopa grošů pražských (českých) 2 kopy míšeňských (1 groš pražský = 2 groše míšeň., 1 peníz bílý pražský = 2 denáry míšeň.).

Za Ladislava Pohrobka (1439–57) platil groš míšeň. (zvaný grošík, protože byl menší než groš pražský) 7 peněz bílých po 2 haléřích.
V Čechách razily se od dob Jana Lucemburského také pravidelně zlaté peníze. Oblíbené byly u nás „zlaté uherské“. Uherský zlatý se počítal za 34 groše české. Za Jiřího z Poděbrad (1458–71) r. 1469 byl uherský zlatý za 24 groše (jako za Václava IV.), ale r. 1485 za 29 grošů a r. 1490 už za 48 grošů. A cena našich grošů stále klesala, takže na počátku 16. stol. měl tehdejší groš cenu asi ⅓ groše původního.

Mnozí lidé, zvláště židé, dobrou minci při okraji pilovali, ořezávali, aby jí ubrali stříbra. A tak nezbylo, než aby při každém obchodu byly mince váženy, zda mají váhu řádnou nebo „nevážnou“. Obtížné bylo také dlouhé počítání mincí, platilo-li se více kop grošů. (Trvalo půl dne, než bylo spočítáno několik desítek kop grošů českých.)

Kolem konce 15. stol. začali si hrabata Šlikové raziti vlastní mince v Jáchymově, které byly větší a silnější než groše. Říkalo se jim tolary. Jméno jejich vzniklo z německého pojmenování „Joachimstaler“ – naše tolar. Byly to první české mince s vyraženým letopočtem.

Ferdinand I. (1526–64) přestal r. 1547 raziti groše a zavedl nejprve tolary, které ale ke konci svého panování opět zrušil a r. 1561 byla zavedena stříbrná říšská mince, t. zv. zlatý rýnský (Florenus) po 60 krejcarech. „Zlatý“ byl původně skutečně zlatý peníz. krejcar (z němec. Kreuzer) podle křížku na něm vyraženého, byl nejprve stříbrný, od r. 1760 měděný. Rovnal se dřívějším 6 penízkům malým (denárům). Tolar = 1 zl. 10 krejcarů = 70 krejcarů = 1 míšeňská kopa. 1 kopa grošů českých měla pak hodnotu 2 zl. 20 kr.

V letech 1573 byly obnoveny opět tolary a groše a na groše české i míšeňské se počítalo ještě ve stol. 18. (Jako často i u nás ještě dnes tu a tam staří lidé si započítají na zlaté a krejcary). Míšeňské groše byly u nás oblíbeny a proto Rudolf II. (1576–1612) dal raziti „maley gross“ (malý groš), který se rovnal míšeňskému.

Poslední peníze s českým znakem byly raženy za Marie Terezie (1740–80), třebaže mincovna byla v Praze do r. 1857 a peníze v ní ražené mají značku C (Vídeň A, Kremnice B).

V r. 1764 mizí převodem kopy grošů českých a zůstávají pouze zlaté. Při přepočtu čítala se kopa grošů jako 1 zl. 10 kr. V té době razily se zlaté mince ve dvou hodnotách. „Florenus“, také zvaný „souferen“ byl zlatý peníz podle italského města Florencie. „Dukát“ (z latin. dux = kníže), rovněž zlatý, který byl původně mincí italského města Benátek.

R. 1753 začaly se raziti t. zv. konvenční mince. Začíná tu měna stříbrná, t. zv. konvenční, podle měnové dohody (konvence) Rakouska s Bavorskem o jednotné váze stříbrných (a také zlatých) mincí. Byla to měna hodnotnější a stálejší, která platila v základě až do r. 1811, ač zlaté konvenční mince (psalo se 1 zl. cm) byly v oběhu do r. 1857. Jednotkou mincovní byl stříbrný zlatý, který měl 60 krejcarů. 1 zl. cm. se dělil na 3 dvacetníky nebo 6 desetníků, nebo 12 pětníků nebo 20 grošíků. Měděné mince byly 30 krejcarů, 15 kr., 6 kr., 3 kr., 1 kr., ½ kr., ¼ kr. Zlaté cm. měly poloviční cenu tolaru. Razilo se totiž z 1 hřivny mincovního stříbra 10 tolarů nebo 20 zlatých cm. Tato úprava trvala až do poloviny 19. stol. (1857).

Dne 12. ledna 1786, za Josefa II. (1780–90) byl vydán dvorský patent, podle něhož byla zlatá i stříbrná mince zvýšena v hodnotě. Tak kremnický dukát se zhodnotil 4 zl. 30 kr. cm. a zlatý souferen na hodnotu 3 dukátů čili 13 zl. 20 kr. cm. Razily se také Mariánské tolary v hodnotě 2 zlatých. Byly oblíbené v Orientě jako „Levantské tolary“. Jim se také podobaly „Křížové tolary“.
Poněvadž se stříbrné mince rychle v oběhu otíraly a vnitřní jejich hodnota se tím zmenšovala, byly za Marie Terezie r. 1762 vydány papírové peníze, zvané bankocetle, které měly nahraditi stříbrné kovové oběživo. Byly však začátkem 19. století tak znehodnoceny, že 1 zlatý stříbra se rovnal 12,4 zlatého v bankocetlích. Za těchto poměrů nedal výsledek na sebe dlouho čekat. V březnu r. 1811 došlo k velikému státnímu úpadku (bankrotu) neboli krachu. Po něm byla vydána nová měna šajnová (z němec. Scheidemünze – Schein = stvrzenka). Označována byla jako 1 zl. šajnu nebo „vídeňského čísla“ (víd. č.). Byly to peníze papírové, rovněž malé hodnoty. Počítalo se 250 zl. šajnů za 10 zl. stříbra, čili 1 zl. cm. odpovídal 2,5 zl. víd. čísla.

„Vídeňská měna“ zvaná také „císařská mince“, která platila od státního bankrotu 1811 trvala do r. 1858. Po r. 1858 zavedena byla u nás v peněžnictví desítková soustava. Na základě jejím má Rakousko v letech 1858–1892 základní jednotku mincovní 1 zlatý (zlatka), který měl 100 krejcarů (rak. čísla). Na zlatky a krejcary se u nás mezi lidem, zvláště na venkově, počítalo ještě dlouho poté, když zavedeny byly jako platidlo koruny a haléře. Názvy zlatka a krejcar vymizela až s první světovou válkou. To proto, že v mincích byly v oběhu stříbrné dvoukoruny (platily dřívější zlatku) a bronzové dvouhaléře (dřívější krejcary).

Po zavedení korunové mince r. 1892 byly v oběhu tyto mince: stříbrné: dvoukoruna (říkalo se jí ještě dlouho po r. 1900 zlatka), koruna – niklové: dvacetihaléř (říkalo se mu šesták), desetihaléř (s názvem pětník) – bronzové: dvouhaléř (krejcar) a 1 haléř (hanlivého názvu finda). Platily až do 28. října 1918. Kromě kovových peněz platily v té době papírové bankovky pro vyšší hodnoty: 10 K, 20 K, 50 K, 100 K, 500 K, 1000 K, 5000 K. Za světové války v r. 1914–18 přibyly ještě papírové 5 K, 1 K (jíž se hanlivě říkalo „úplavice“).
Po r. 1918 dočkali jsme se opět vlastní měny československé i mince, jejíž 1 koruna čsl. se rovnala 100 zlatých rakouských, neboť koruna rakouská byla v té době velmi znehodnocena světovou válkou a byla blízko úpadku. Dne 25. února 1919 bylo provedeno okolkování bankovek rakouských, které u nás byly v oběhu a proveden byl soupis jmění za účelem dávky z majetku. Konečná úprava československé měny proti měnám ostatních součástí bývalého Rakousko-Uherska byla provedena zákonem z 25. února 1919. Naše měna československá se potom stabilisovala a r. 1929 byla zavedena zlatá měna, což znamená, že československá koruna byla podložena zlatem.
Za doby protektorátu hodnota naší koruny opět ztrácela svou cenu a stala se na konci protektorátu malým platidlem. Teprve po revoluci nastala v našem měnovém systému opět náprava. Dne 15. listopadu 1945 byl proveden soupis vkladů a vklady byly prohlášeny za vázané. Aby naše měna nabyla opět vyšší hodnoty, byla ke dni 1. června 1953 provedena peněžní reforma. Záležela v tom, že vázané vklady byly prohlášeny za propadlé a hotové peníze do 300 Kč byly měněny v poměru 1 : 5, t.j. za prvních 300 Kč bylo vypláceno 60 Kčs, u vkladů nových za 50 Kčs dostal majitel 1 Kčs (poměr 1 : 50). Současně byl zhodnocen poměr čsl. koruny k sovětskému rublu tak, že 1 rubl = 1,80 Kčs.

Naskýtá se často otázka, jak draho bylo ve starých dobách. Tu musíme míti na paměti, že ve starých dobách byla cena stříbra nesrovnatelně vyšší než dnes, kdežto cena přírodnin, potravin a mezd atd. byly naopak nesrovnatelně nižší než dnes. Proto udání cen nám napovídá velmi málo pro srovnání s dnešními našimi cenami. Jedině správného poměru hodnoty kterékoliv staré mince (měny) docílíme, srovnáme-li poměr toho, co se za ten který obnos koupilo kdysi a jak je taková věc drahá dnes. Potom teprve vyniknou láce či drahota minulých časů. Porovnávati pouhá čísla, jak se mnohdy stává, je jen klamání čtenářů neb posluchačů a klamným závěrům z takového porovnání mohou uvěřit jen lidé neznalí pravých hodnot a cen věcí.
_______________
..::R::..
robert.kurucz@email.cz
« Poslední úpravu provedl(a) Robbie v 31. 10. 2007, 15:37. »
Registrovaný uživatel
Tady se to špatně čte, kdo by to chtěl poslat na mail ve Wordu, tak napište :)
_______________
..::R::..
robert.kurucz@email.cz
Registrovaný uživatel
jsem byl šikovnej PEHU :P označil jsem si to, dal jsem Ctrl+C a v OpenOffice Ctrl+V
Registrovaný uživatel
prima článek :)
Registrovaný uživatel
Jo... prosím Vás... kdybyste měli někdo k dispozici materiály o tom, kolik co stálo na přelomu 18. a 19. století, byl bych velmi vděčný...

Např. pivo, dům, povoz, koně... atd.
_______________
..::R::..
robert.kurucz@email.cz
Registrovaný uživatel
PEHU_ napsal
jsem byl šikovnej PEHU :P označil jsem si to, dal jsem Ctrl+C a v OpenOffice Ctrl+V


čeče, Petře... Ty jsi úplný hacker :D
_______________
..::R::..
robert.kurucz@email.cz
Registrovaný uživatel
že jo, já to taky říkám, ale jinak je to pěkný počteníčko
Registrovaný uživatel
Tak jsem opět při brouzdání narazil na zajímavé ceníky, jež mají úzkou souvislost s našimi mincemi...

Katův ceník:

Upečení bohorouhače v oleji - 24 krejcarů
Stínání na čtvero - 10 krejcarů
Vztyčení sťaté hlavy - 4 krejcary
Roztrhání na čtyři kusy koňmo - 18 krejcarů
Pověšení na šibenici - 10 krejcarů
Zakopání mrtvého - 1 krejcar
Naražení na klůl - 16 krejcarů
Lámání kolem - 20 krejcarů
Pověšení po předchozím mučení - 16 krejcarů
Upálení - 20 krejcarů
Usmýkání koňmi - 20 krejcarů
Postavení na pranýř - 4 krejcary
Proražení srdce kůlem - 4 krejcary
Posazení "na osla" - 4 krejcary
Uvržení do klády - 4 krejcary
Vypálení cejchu - 3 krejcary
Uříznutí ucha nebo nosu - 4 krejcary
Useknutí jednotlivých údů - 2 krejcary
Nakrmení kolomazí - 2 krejcary
Nasazení španělské boty - 2 krejcary

:D
_______________
..::R::..
robert.kurucz@email.cz
Registrovaný uživatel
A ještě: http://www.psp.cz/cgi-bin/eng/eknih/snemy/v030/1561/t003001.htm

30. Ferdinanda I. rad o minci, kteryz k nekolikere zadosti stavuv pro zeme koruny Ceske vydan a vyhlasen byl 1. 1561.

:)
_______________
..::R::..
robert.kurucz@email.cz
Registrovaný uživatel
:shock: Co je to posazení na osla ? :lol:
Registrovaný uživatel
A ještě...

http://www.psp.cz/cgi-bin/eng/eknih/snemy/v030/1562/t006701.htm

Policejni rad, jaky pri snemu a korunovani krale Maximiliana v mestech Prazskych drzan byti ma.

Z čehož je nejvíce zajímavý:

Item, zajic nema draze nez za osm grosuv bilych, to jest osmnacte krejcaruov a dva bila penize prodavan byti.

Item, hus krmna, cela se vsemi droby za sest grosu bilych, to jest ctrnact krejcaruv.

Item, kapoun za pet grosu bilych, to jest jedenact krejcaruov a dva bila penize.

Item, slepice za pul tretiho grose bileho, to jest pet krejcaruov a pul tretiho penize bileho.

Item, kure mlade za dva grose bila, to jest za ctyry krejcary a dva bila penize.

Item, prase za ctyry grose bila, to jest devet krejcaruv a jeden peniz bilaj.

Item, kacice za puol druheho grose bileho, to jest za puol ctvrta krejcaru.

Item, kopa vajec za sest grosuv bilych, to jest ctrnact krejcaruov.

Item, zejdlik masla za dva bila, to jest ctyry krejcary a dva bila penize.

Item, zejdlik sadla veproveho anebo husiho za pul tretiho grose bileho, to jest pet krejcaruv a dva penize bila.


...tak toť ceny v roce 1562... kdopa by si koupil prasátko ? :)
_______________
..::R::..
robert.kurucz@email.cz
« Poslední úpravu provedl(a) Robbie v 7. 11. 2007, 15:16. »
Registrovaný uživatel
Niečo málo pre zberateľov denárového obdobia .

Kríž na minciach-základný kresťanský symbol tvoriaci veľmi často obrazovú náplň mincí. Kríž sa vyskytuje na najstarších českých denárových razbách a zmeny jeho tvaru a výplne uhlov sú veľmi dôležitou chronologickou pomôckou.Napríklad za dosiaľ najstarší typ českých denárov je považovaný ten,ktorý nesie v uhloch kríža 3 bodky a jeden uhol je prázdny.V ďalšom vývoji sa náplň uhlov kríža na mení v najrôznejších kombináciách.Na grošových razbách sa kríž uplatňuje najčastejšie ako rozdeľovacie znamienko v opise.Kríž za letopočtom značí konvenčnú menu. Svatoondrejovský sa používal aj na krížových toliaroch.

Pri svojej zberateľskej činnosti sa môžete stretnúť z tzv.krížené(hybridné)razby,mince razené razidlá ,ktoré nepatria ku sebe.Krížené denáre razené v 10.storočí sú pomerne časté do dnešnej doby nie je jasný ich vznik. Pokiaľ prejdeme do toliarového obdobia hybridné razby pochádzajú najčastejšie z obdobia zmeny panovníka ,alebo mincmajstra. Jedna strana mince patrí predchádzajúcemu panovníkovi (mincmastrovi) a druhá nastupujúcemu. Hybridné razby tejto doby vznikali väčšinou nepozornosťou mincovních robotníkov mincovne,kedy jedno z razidiel nebolo včas vymenené za nové alebo nebolo ešte hotové.
Registrovaný uživatel
Od zlatníku ke koruně I.

Za panování Marie Terezie, v roce 1750, byla provedena měnová reforma, která měla zamezit úniku rakouských mincí a naopak zabránit pronikání méně hodnotné cizí měny do země. Tolar měl v té době hodnotu dvou půltolarů zvaných zlatý (Gulden). Jeden zlatý měl 60 krejcarů. Na tuto úpravu přistoupilo v roce 1753 Bavorsko a další německé země. Tak vznikla dohoda (konvence) a z ní pak název „konvenčí měna“. Na všech mincích z tohoto období je za letopočtem malý křížek. V roce 1857, tedy již za panování Františka Josefa I., byla v Rakousku a dalších zemích zavedena měna, takzvaná spolková. Všechny mince z této doby mají v opise označení „Vereinmünzen“ a platily souběžně s místní měnou ve všech zemích, které se připojily. Po této úpravě měl zlatník jakožto základní jednotka hodnotu 100 krejcarů. Zlatník je na mincích značen zkratkou Fl (Floren) a v Uhrách značkou Frt nebo Ft (Forint). Že počítání při placení různou měnou nebylo jednoduché, o tom svědčí řada vyhlášek, takzvaných patentů, které jsou z tohoto hlediska také vyhledávaných sběratelským materiálem. Například Levantský tolar měl v Prusku hodnotu jednoho tolaru a 12 grošů, v Rakousku 2 Fl a 10 krejcarů a v ostatních německých zemích (Süd Deutsche) 2 Fl a 27 krejcarů. Nejinak tomu bylo i při přepočtu dalších mincí. Snad právě tato složitost vedla v Rakousku roku 1892 k zavedení korunové měny. Koruna měla 100 haléřů a to znamenalo úplné zavedení desetinné soustavy, ve které počítáme i my. Měnové úpravy, znehodnocení měny, války a jiné vlivy způsobily, že poměrně dosti mincí z tohoto období, zvláště pak menších hodnot, zůstalo zachováno až do dnešní doby a právě ty bývají základem sbírky začínajících sběratelů.
« Poslední úpravu provedl(a) opelomega36 v 30. 11. 2007, 22:24. »
Registrovaný uživatel
- :? :shock: Mincovňa v Starej Ľubovni
Slovenská numizmatika dosiahla v posledných desaťročiach cenné výsledky pri odkrývaní bohatstva našich národných dejín. Svedčia o tom publikácie a články vydané k takej dôležitej problematike, akou je mincovníctvo. Zdá sa však, že nevenuje dostatočnú pozornosť Spišskému regiónu, ktorý má aj v tomto smere bohatú históriu. Počiatky mincovania v stredoveku tu siahajú do 14. storočia a sú spojené s mestom Smolník. Zo Smolníka sú známe pokusy o mincovanie aj v 16. storočí. Z konca 16. storočia poznáme neúspešné snahy o založenie mincovne v Levoči. Nie náhodou zamýšľal František II. Rákóci zriadiť v roku 1706 mincovňu opäť v Smolníku a nakoniec nariadil premiestniť mincovňu z Košíc na istý čas na Spišský hrad. Spiš, bohatý na rudné zdroje, od nepamäti lákal nielen zlatokopov a hľadačov striebra. Neprekvapuje preto, že keď Mária Terézia začala vo veľkom razbu medených mincí, Smolník bol znovu pri tom. Mincovňa tu fungovala vyše pol storočia. Jej prvé mince z roku 1772 boli určené pre okupačnú rakúsku armádu v Haliči, ktorá mala zabezpečiť Habsburgovcom účasť pri delení Poľska. Začiatkom razby mederiákov v Smolníku však predchádzali zaujímavé udalosti na severnom Spiši odohrávajúce sa v rokoch 1769—1770.
Začiatkom roku 1769 sa na severe Spiša usadili poľské vojská barských konfederátov. Obsadili aj Ľubovniansky hrad — sídlo poľských starostov, ktorí odtiaľ vykonávali správu nad zálohovaným územím (Územie, ktoré v roku 1412 dal do zálohu poľskému královi uhorský kráľ Žigmund Luxemburský, tvorilo 13 spišských miest zo Spoločenstva 24 spišských miest (Ľubica, Tvarožná, Ruskinovce, Spišská Belá, Vrbov, Stráže pod Tatrami, Spišská Sobota, Matejovce, Poprad, Veľká, Spišská Nová Ves, Spišské Podhradie a Spišské Vlachy), mestá Stará Ľubovňa, Podolínec a Hniezdne, ako aj dve panstvá Ľubovňa a Podolínec so svojimi obcami.). Vojská konfederátov prichádzali do konfliktov s obyvateľstvom okolitých miest a dedín. Vynucovali si dane, stravu i potravu pre kone. Zo Spiša sa stiahli pred blížiacim sa ruským vojskom. Mária Terézia vzhľadom na nespokojnú situáciu v Poľsku a incidenty na vernom Spiši nariadila obsadiť severnú hranicu Spiša i zálohované mestá uhorským vojskom. Súčasne sa pripravoval návrat zálohovaného územia Uhorsku. Spišská stolica dostávala na to inštrukcie od uhorskej kráľovskej miestodržiteľskej rady. Inštrukcie sa okrem iného týkali aj zákazu obnovenia činnosti mincovne Spišského starostovstva (Münzenhaus gehörig zur Zipser Starostei) v Starej Ľubovni.
Miestodržiteľská rada adresovala Spišskej stolici dňa 30. 4. 1770 list, z ktorého vyplýva, že sa rozšíril chýr, že mincovňa Spišského starostvovstva, ktorú zničili barskí konfederáti, má byť obnovená. Stolici preto nariadila, aby vyslala do Starej Ľubovne svojich zástupcov zistiť skutkový stav, pričom zakázala obnovu uvedenej mincovne. Ďalej bolo nariadené, aby sa neporušené budovy zabrali a nástroje potrebné na razbu mincí mali byť za vojenskej asistencie dopravené do mincovne v Smolníku(Monetario officio Szomolnokiensi tradantur).
Spišská stolica, ako to vyplýva z jej listu miestodržiteľskej rade z 18. 6. 1770, vyslala do Starej Ľubovne svojho slúžneho Mikuláša Almášiho, ktorý zistil, že stará budova mincovne zostala neporušená (in veteri sua structura indiruta maneat)! Nástroje na razenie mincí, ktoré ostali po vpáde konfederátov, boli už dopravené na Ľubovniansky hrad. Podľa vyjadrenia gubernátora hradu sa budova nemala využiť na mincovňu, ale na mlyn. Napriek týmto zisteniam miestodržiteľská rada v liste Spišskej stolici z 27. 8. 1770 vyjadrila obavy z možnej obnovy mincovne, a preto nabádala stolicu k ostražitosti v tomto smere.
Z uvedeného jednoznačne vyplýva, že v Starej Ľubovni existovala mincovňa pred rokom 1770 a výraz „in veteri sua structura" naznačuje jej dávnejšiu existenciu. Patrila síce Spišskému starostovstvu, ale mali starostovia aj monopol na razenie mincí? Alebo to bola mincovňa štátna? Na tomto mieste treba pripomenúť, že spišskými starostami boli v rokoch 1597—1745 členovia jedného z najvplyvnejších poľských rodov - Lubomirskí (od roku 1637 to bola dedičná funkcia). V rokoch 1745—1757 patrili zálohované mestá poľskej kráľovnej Márii Jozefe a po jej smrti v rokoch 1757—1763 patrilo starostovstvo Henrichovi Brühlovi. Brühl, ktorý bol administrátorom zálohovaného územia už za spomínanej kráľovnej, bol obviňovaný z falšovania poľských mincí na Spiši.8 V rokoch 1764—1772 vlastnil zálohované územie opäť člen kráľovskej rodiny — Kazimír Poniatovský, brat poľského kráľa.
Aké sa to vlastne v Starej Ľubovni razili mince? Poľské, uhorské, spišské. ..? Doposiaľ nie je známy, resp. identifikovaný, ani jeden ich exemplár. Doterajší bádatelia a historici severného Spiša však nechali prakticky bez povšimnutia skutočnosť, že v okolí Ľubovne sa v 17. a 18. storočí (zatiaľ máme ohraničené rokmi 1624—1772) používali vo finančných prepočtoch pri transakciách aj ľubovnianske zlaté (Lublauer Gulden, lubowiensky zlotý, lubowelsky zlotý). Z Hniezdneho obligácie z roku 1753 vyplýva, že 400 holandských zlatých (dukátov) predstavovalo 3320 ľubovnianskych zlatých, pričom každý ľubovniansky zlatý sa rátal po 20 poltorákov. V lustrácii Spišského starostovstva z roku 1765 zisťujeme, že jeden ľubovniansky zlatý mal hodnotu dvoch poľských zlatých. Popri ľubovnianskych zlatých tu figuruje aj drobná minca — pieniezek.
Pre nás je dôležité zistenie, že mestá Stará Ľubovňa, Podolínec a Hniezdne, ako aj obce patriace k domíniam Ľubovňa a Podolínec, odvádzali cenzus poľskému kráľovi v poľských alebo ľubovnianskych zlatých, na rozdiel od ostatných 13 zálohovaných miest, ktoré odvádzali uhorské, rýnske alebo poľské zlaté. Nikdy nie v ľubovnianskych zlatých. Nasvedčuje to azda, že platnosť ľubovnianskych zlatých sa týkala len okolia Ľubovne a snáď aj Poľska?
Vynára sa ešte otázka: Bol ľubovniansky zlatý reálnou mincou alebo len počtovou jednotkou, ako napr. rýnsky, uhorský alebo poľský zlatý? Existencia mincovne v Starej Ľubovni nás priam núti považovať ľubovniansky zlatý za reálnu mincu. Podporuje to aj živý záujem starostov o baníctvo na Spiši a ich relatívna ľahká možnosť dostať sa k drahým kovom. Ostatne nebola to minca podradná, mala kurz lepší ako poľský zlotý. Nazdávame sa, že skôr by bolo prekvapením, keby sa poľskí starostovia o mincovanie nepokúšali. Veď zálohované územie v istom zmysle predstavovalo štát v štáte. Vytratenie sa ľubovnianskeho zlatého z obehu súviselo so zánikom mincovne v Starej Ľubovni, ale aj so zánikom „poľského panstva" nad zálohovaným Spišom.
Numizmatici a historici, ktorí sa zaoberajú vývojom mincovania a dejinami mincovní, môžu mať k dispozícii tri druhy historických prameňov: budovy a zariadenia mincovní, vlastné produkty mincovní — mince, ale aj písomné dokumenty. Absolutizovanie jedného druhu prameňa môže viesť často k omylom. Preto je potrebná konfrontácia jednotlivých druhov prameňov. Pred numizmatikmi, historikmi a archivármi stoja preto nemalé úlohy: prehĺbiť ďalší výskum v našich a najmä poľských archívoch, vykonať revíziu nálezov mincí na severnom Spiši a prehodnotiť predovšetkým poľské mince s mincovnou značkou „L". Iba potom budeme môcť urobiť o mincovni v Starej Ľubovni hlbšie závery.

Zdroj: František Žifčák, Spravodaj Slovenskej numizmatickej spoločnosti 2/1986

Nové téma Další příspěvek

Stránka: 1 2 >

Sběratel.com » Zajímavosti » Malá numismatika - články z novin

Diskusní fórum | Sberatel.com | články | inzerce | katalog | mince | sběratelé | zápalky |

TOPlist
Sběratel.com je poháněno systémem UseBB 1