Sběratel.com

Na uvod snad nejznamnější hornícků obec v Čechách


Kutná Hora




Vznik
Jak název města naznačuje, souvisí jeho historie s těžbou („kutáním“) stříbra a stříbrných rud. Ve středověku koncem 13. století poskytoval zdejší revír zhruba jednu třetinu produkce stříbra v Evropě.

To se v okolí vyskytovalo patrně i na povrchu a už v 10. století se na blízkém slavníkovském hradišti Malíně razily stříbrné denáry. S těžbou stříbra možná souviselo i založení cisterciáckého kláštera v sousedním Sedlci, prvního v Čechách. Sedlecký klášter založil roku 1142 Miroslav z Cimburka, významný dvořan knížete Vladislava II.. Klášter byl osazen mnichy z Waldsassen v Horní Falci, který patřil do řádové linie, jež se hornictví věnovala. To by mohlo vysvětlit, proč byl - proti běžné řádové praxi - založen v krajině už osídlené a kultivované. Klášteru patřily pozemky, na nichž pozdější město vyrostlo, i řada vesnic v okolí.

Blízká města Čáslav i Kolín dostala kolem roku 1260 jihlavské horní právo, patrně proto, že měšťané v okolí těžili stříbro, a o málo později se objevuje i název osady Antiqua Cuthna – Stará Kutna, jež patrně stála blíž k sedleckému klášteru. Osada snad zanikla za válek krále Přemysla Otakara II. s Rudolfem Habsburským, který roku 1278 v Čáslavi uzavřel mír s Otou Braniborským. Počátkem vlády krále Václava II. vypukla „stříbrná horečka“ a tisíce lidí z dalekého okolí se sem stěhovaly za bohatstvím. Tak patrně vznikla na kopci nad údolím Vrchlice hornická osada, latinsky Mons Cutna, s velmi nepravidelným plánem, který je dodnes patrný. Ještě roku 1289 se o soudní pravomoc nad osadou přela města Kolín a Čáslav, ale od roku 1291 už mělo město vlastní soud a královský horní úřad.
Od 1300 do Husitských válek
Kolem roku 1300 vydal král Václav II. nový horní zákon (Ius regale montanorum), který stanovil královská práva nad těžbou stříbra i mincovnictvím, zavedl jednotnou minci a ražení soustředil v Kutné Hoře. Pod vedením italských odborníků z Florencie se v nové mincovně, která se podle nich jmenuje Vlašský dvůr, začaly roku 1300 razit Pražské groše. V letech 1304 a 1307 byla Kutná Hora obléhána vojskem Albrechta I., obyvatelé ji však narychlo opevnili a ubránili. Roku 1318 byla Kutná Hora povýšena na město a dostala různá privilegia.

Bohatství kutnohorských dolů – zejména šachty Osel – se stalo základem královské moci v Čechách a hlavním zdrojem prostředků na velkolepé stavby Lucemburků po celé 14. století. Král Karel IV. i Václav IV. si proto města velmi hleděli, podporovali je v různých sporech i při zvelebování městských staveb; Vlašský dvůr se stal sídlem krále Václava IV. Ve druhé polovině 14. století vznikl kostel sv. Jakuba a šest dalších, radnice a další stavby a město dostalo hradbu se šesti branami. Roku 1363 se zmiňuje i městská škola.


Plán Kutné Hory
Výřez z vojenské mapy, kolem 1850.Protože městské kostely stále podléhaly sedleckému klášteru, vzniklo roku 1384 hornické bratrstvo pro stavbu nového, tzv. „horního“ chrámu sv. Barbory na pozemcích vyšehradské kapituly a za městskou hradbou. I když výnos dolů v té době klesal, stavební činnost rostla a král Václav IV. dal rozšířit Vlašský dvůr, kde často býval a roku 1409 zde podepsal Dekret kutnohorský o novém rozdělení pravomocí na pražské univerzitě. Roku 1413 horníci přepadli Malín a pobili obyvatele, protože jim bránili v dolování, 1416 zavraždili královského vyslance a ve městě se rozhořely národnostní a náboženské spory.

Od 1419 do 1621
Roku 1419 začalo město pronásledovat kališníky a mnoho jich dalo naházet do opuštěných šachet. 1420 podporovalo město císaře Zikmunda Lucemburského, ale když 1421 Jan Žižka zničil sedlecký klášter, podrobilo se Janu Želivskému s tím, že odpůrci kalicha musí město opustit. Když Zikmund z města 1422 ustoupil, založil požár, který měšťané uhasili. Roku 1424 však město důkladně vypálil Žižka a nově osídlili táborští, kteří zde vládli až do bitvy u Lipan 1434. Mince v té době velmi upadla, razily se jen špatné haléře a obchod v Čechách přešel na míšeňské groše.

Roku 1436 sjednal král Zikmund zajímavé vyrovnání nových majitelů se starými i náboženský smír. Roku 1444 zde byl zvolen hejtmanem pozdější král Jiří z Poděbrad a odtud roku 1448 táhl dobývat Prahu. V Kutné Hoře pak sbíral vojsko proti Matyáši Korvínovi, jehož 1469 u Vilémova zajal. Na zemském sněmu 1471 zde byl zvolen králem proti Korvínovi Vladislav II. Jagellonský, který pak Kutnou Horu velmi podporoval. V té době se díky lepší technice opět zvýšil výnos dolů a dosáhl vrcholu, což se projevilo i ve stavební činnosti a roku 1489 zde Martin z Tišnova vytiskl bohatě ilustrovanou Bibli kutnohorskou. Od roku 1489 sídlili v Kutné Hoře italští biskupové, kteří světili kněze podobojí, konaly se zde zemské sněmy a město konkurovalo svým významem Praze.

Po roce 1530 začal výnos dolů opět klesat, šachty se zalévaly vodou a opouštěly. Po stavovském odporu 1547 ztratilo město část svých svobod a roku 1550 se přestaly razit pražské groše. Úpadek pak rychle pokračoval také proto, že přísun stříbra z Jižní Ameriky srazil jeho cenu a dolování se přestalo vyplácet. Kutnohorské poměry v 16. století zachycují anekdotické paměti Mikuláše Dačického (1555-1610). Kutnohorský primátor Jan Šultys z Felsdorfu, dříve mincovní úředník, se stal za stavovského povstání direktorem a byl roku 1621 v Praze popraven; jeho hlava pak visela přes sto let na městské bráně.


Od 1622 do současnosti
Roku 1623 byli vypovězeni nekatoličtí duchovní, morovou epidemií 1625 a exilem se počet obyvatel snížil o čtvrtinu. Ferdinand II. městu zkonfiskoval část statků a věnoval jezuitům, kteří zde roku 1626 založili latinskou školu a pak budovali vedle sv. Barbory velkolepou kolej. V té pak vyučoval například Bohuslav Balbín, Jiří Plachý, historik města Jan Kořínek a další. I když těžba skomírala a roku 1726 byla úplně zastavena, město se pomalu vzpamatovalo a v Kutné Hoře působila řada vynikajících umělců (Kilián Ignác Dienzenhofer, František Maxmilian Kaňka, Petr Brandl, který zde 1735 zemřel a je na Náměti pochován). V letech 1770 a 1823 poničily město velké požáry.

Kutná Hora hrála významnou roli v národním obrození. Narodil se zde archeolog Jan Erazim Vocel a dramatik Josef Kajetán Tyl, v letech 1850-1851 zde žil a pracoval Karel Havlíček Borovský a vzniklo zde mnoho národních spolků a sdružení. Koncem 19. století byly gotické stavby ne příliš citlivým způsobem obnoveny a chrám sv. Barbory v letech 1884-1893 dostavěn J. Mockerem.

Štola Jan Evangelista

Štola Jan Evangelista je turisticky zpřístupněný pozůstatek po těžbě stříbrné rudy na severozápadním úbočí Křížové hory u Jiřetína pod Jedlovou.

Těžba
Štola byla založena v roce 1781, dosahuje délky 460 m, celková délka chodeb je 640 m. Navazovala na další štoly v okolí. V Jiřetíně pod Jedlovou jsou známy čtyři štoly a jedna šachta. Celková délka všech známých chodeb je 800 metrů.

Štola byla vyhloubena v horninách proterozoického stáří - fylitické droby (650 miliónů let). Začátek dolování v Jiřetíně pod Jedlovou byl v 16. století (v celém tolštejnském panství již v 15. století). Těžil se stříbronosný galenit a chalkopyrit (rudy olova a mědi), vyskytuje se i sfalerit (zinková ruda) a v nepatrné míře arzenpyrit. Rudy byly vázany na kalcitové a křemen-kalcitové žíly. Dále zde byly zastiženy křemenné a křemen-ankeritové žíly bez zrudnění.

Těžba v těchto oblastech nebyla nikdy příliš výnosná, probíhala do vyčerpání žil v první polovině 17. století, na ukončení těžby měl vliv i mor a třicetiletá válka. Další práce se datují na konec 18. století a poslední pokusy o obnovu těžby byly v období 1890 až 1910.
Veřejné zpřístupnění
Pro veřejnost poprvé zpřístupněna Spolkem pro cizinecký ruch v Jiřetíně pod Jedlovou dne 1. května 1935. Její provoz byl ukončen ke konci 2. světové války. Poté byla štola mimo provoz a v polovině 70. let 20. století byl vchod pro havarijní stav odstřelen. Novodobým průzkumem chodeb v roce 1989 byl zjištěn téměř nezměněný stav, a proto bylo rozhodnuto o zpřístupnění části chodeb pro veřejnost. V roce 1992 byl vybudován nový vstup do štoly.

DĚJINY DOLOVÁNÍ STŘÍBRNÝCH RUD A GRAFITU NA ČESKOKRUMLOVSKU

Počátky Českého Krumlova se vztahují ke 13.století, kdy byla zahájena stavba hradu s podhradím, zvaným Latrán. Nejstarší zmínka o českokrumlovském hradu pochází z roku 1253. Rožmberkové založili později město na ostrohu, vytvořeném meandrem Vltavy, které je písemně doloženo k roku 1309. Nejstarší pečeť Českého Krumlova je známa z roku 1336, další pečeť z roku 1406 a novější pak z roku 1443. Z této pečeti vychází první městský znak, který byl potvrzen roku 1480.

Zatím se nepodařilo přesně určit, kde a kdy byly v okolí Českého Krumlova uskutečněny první nálezy stříbrných rud. Nejstarší písemná zpráva o stříbrorudném hornictví na Českokrumlovsku pochází z roku 1475. Je to nejstarší doložená důlní propůjčka pro 5 nově otevřených dolů. To dokazuje, že dobývání těchto rud bylo provozováno již před tímto rokem. Z dalších archivních materiálů vyplývá, že již na počátku 16.století byly stříbrorudné doly v rozkvětu. Byl to například horní řád pro krumlovské stříbrné doly, vydaný Petrem a Joštěm z Rožmberka roku 1506. Byl to v podstatě pro české poměry upravený horní řád ze saského Annabergu.

Jedním z prvních středisek stříbrorudného dolování bylo kutiště za Horní branou v Českém Krumlově. Řada dalších dolů byla otevřena ve svazích levého břehu Vltavy jižně od města, dále pak u Domoradic, u Přísečné, Svérázu a pravděpodobně i na Kaplicku u Rozpoutí. Koncem 16.století skončilo období rozkvětu stříbrorudného dolování, doly začaly upadat a pozdější pokusy o otvírku nebyly úspěšné.

Hospodářsky mnohem významnější surovinou byla tuha, která byla již v době bronzové a zejména pak v laténu používána k výrobě tzv. tuhové keramiky. Rozkvět výroby tohoto zboží nastal v mladší době laténské, která se časově v jižních Čechách překrývá s posledním stupněm halštatské kultury. Tuha se dobývala na výchozech a smíchávala se s keramickým jílem. Příměs grafitu v keramickém zboží zvyšovala jeho pevnost a snižovala tříštivost a porovitost výrobků. Grafit se také používal k výrobě tavících kelímků pro hutnické účely. Povrchová úprava keramiky grafitem se začala používat již koncem střední doby bronzové.

Opětný vzestup výroby grafitové keramiky nastal v 10.století, zejména s rozvojem hutnění železných rud. Tato výroba byla velice rozšířena v oblastech tuhových ložisek v Bavorsku, Rakousku, jižních Čechách a na severní Moravě. Poměrně záhy se tuha začala používat jako mazadlo na osy kol vozů.

Podle J.Kratochvíla se v jižních Čechách vyskytují tři pruhy grafitových ložisek, z nichž nejvýznamnější je pruh českokrumlovský, dalším je pruh sušicko-volyňský a zbývající je pak zastoupen několika méně významnými lokalitami. jihočeký grafit se vyskytuje převážně v masivech pararul a na většině lokalit je jemně šupinatý, zrnitý až moučkovitý. Ve většině případů se grafit vyskytuje jako “amorfní”. V tomto stavu se také nalézá na českokrumlovském ložisku a na lokalitě Koloděje-Hosty. Přírodní grafit je často znečištěn řadou příměsí a po spálení zanechává popel. Prvním, kdo se grafitem zabýval, byl švédský lékárník C.W.Schelle, který určil grafit jako “minerální” uhlí již koncem 18.století a určil také organický původ.

K výrobě tužek se začal grafit používat až po odkrytí grafitového ložiska v Barrou v severní Anglii roku 1546. Velmi jakostní tuha se těžila v tomto ložisku až do poloviny 19.století.

První záznamy o dobývání grafitu u Černé a Hůrky pocházejí z roku 1767, kdy nejvyšší purkrabí pražský žádal krumlovskou vrchnost o zaslání vzorků této suroviny. Z krumlovské odpovědi je zřejmé, že už mnohem dříve se tuha těžila a prodávala do Vídně a Uher. První důlní díla vznikla u dnešního nádraží Černá-Hůrka. Jednalo se o čočkovitá ložiska, uložená převážně v pararulách, kde se vytvořila v průběhu tepelné metamorfózy, způsobené vznikem blízkých žulových masivů. Je však možno oprávněně předpokládat, že dobývání tuhy bylo zahájeno mnohem dříve než v uvedeném roce 1767. Jihočeský grafit tedy sloužil k výrobě tužek ve Světlé již více jak 25 let před založením tužkárny Hardmuth v Českých Budějovicích. Teprve v roce 1811 se grafit stal vyhrazeným nerostem a jeho dobývání podléhalo Hornímu zákonu.

Na Českokrumlovsku se tuha dobývala již od 20.let 19.století, a to v blízkosti Českého Krumlova u Domoradic a Přísečné, severovýchodně od Č.Krumlova. Další důlní míry byly propůjčeny u Spolí a Větřní, jižně od města, dále pak u Vyšného, severně od města a na Plešivci na západním okraji Č.Krumlova.

Ložiska grafitu jsou převážně strmě uložená. V počátcích hlubinného dobývání této suroviny se vybíral pouze nejjakostnější grafit a na dobývkách byly ponechány celíky méně jakostní tuhy, vesměs prorostlé horninami. Tyto celíky chránily dobývky před zavalením, a tím umožnily dobývat bez zakládky. Později se uplatnilo sestupkové dobývání, které ale vyžadovalo značné množství dřeva pro výstuž dobývek, čímž se zvyšovaly provozní náklady. Proto se přistoupilo k výstupkové dobývací metodě a ložiska se vyrubávala v celém rozsahu.

S rozvojem grafitového hornictví se vylepšovaly i průzkumné metody, začal se provádět vrtný průzkum pro ověření rozsahu a jakosti ložiska a podle výsledků průzkumu se projektovala otvírka ložiska a jeho vyřízení důlními díly.

Hrubé třídění grafitu se provádělo přímo v dole, kde se ručně vybíral grafit s obsahem nad a pod 60 % uhlíku. Jakostnější tuha se pak na povrchu roztloukala a zbavovala nežádoucích příměsí prosíváním. Grafit horší jakosti se ukládal na haldy, kde se ponechal několik let ležet a potom se teprve upravoval. V druhé polovině 19.století se začala zavádět mokrá úprava grafitu, při které se jemně rozemletá surovina vedla sadou sedimentačních jímek, ze kterých se vybíral čistý grafit, vysušoval a lisoval. Takto upravené surovině se říkalo rafináda.

V mnoha případech se tuha těžila pouze v zimním období a přes léto se na povrchu upravovala a třídila. V letních měsících pracovali v dolech jen nejzkušenější horníci, kteří prováděli údržbářské práce a ražbu průzkumných děl. Tak byli všichni zaměstnanci dolu obeznámeni s úplným pracovním procesem výroby.

Průmyslová spotřeba tuhy jako žáruvzdorné suroviny začala v 19.století stoupat, zejména v metalurgii. Také elektrotechnický průmysl se stal významným odběratelem této suroviny. Až do roku 1870 byly Kruppovy závody hlavním odběratelem jihočeské tuhy, převážně amorfní, pro výrobu tavících kelímků. Před 1.světovou válkou byly Čechy a Morava na druhém místě za Ceylonem ve světové těžbě tuhy.

Grafitový důl Český Krumlov patří k nejmladším dolům v Čechách. Byl založen v roce 1975. Otvírka ložiska je úvodní štolou a na ložisku bylo vyraženo přes 13 km chodeb. Překopem je důl spojen s ložiskem Lazec. Pro větrání dolu bylo vyraženo celkem 27 komínů o výšce od 30 do 60 m. Tyto komíny slouží také jako únikové cesty.

Českokrumlovské ložisko má tvar podkovy, úklon je kolem 70o. Grafit se vyskytuje v různě velkých čočkách s rozdílnou mocností až do několika metrů. Grafit je místy silně pyritizován až do 40 % obsahu. Nejjakostnější “amorfní” tuha je velice křehká a obsahuje až 70 % čistého uhlíku.

Ešte tak objaviť nálezište diamantov.

Z dějin dolování na Kladensku (CZ)


Nejstaršími uhlokopy na Kladensku a Slánsku byli Keltové, kteří dobývali sapropelitické uhlí, místně zvané “švartna”, vyskytující se v nadloží kounovské sloje.
Město Kladno vzniklo na místě původního sídliště ze 13. století, které bylo v roce 1581 povýšeno na městečko Ferdinandem I., kdy dostalo také městský znak. V roce 1870 povýšil František Josef I. městečko na město a teprve po rozšíření těžby černého uhlí bylo Kladno v roce 1898 povýšeno na královské horní město. V roce 1914 byl městský znak vylepšen hornickými “kladívky”.

Slovanské osídlení Slánska navázalo na již dříve vystavěné hradiště z prehistorické doby na Slánské hoře. Ve 13. století byla původní obec povýšena na trhové městečko v roce 1239 a v roce 1305 bylo toto městečko povýšeno Václavem II. na královské město. Po bělohorské bitvě bylo město zbaveno práv královského města za protihabsburský odboj jeho obyvatel a stalo se tak poddanským městem v držení rodu Martiniců. Teprve v roce 1794 získal Slaný opět práva svobodného města a dne 7. 10. 1884 se stal znovu královským městem.

Nejstaršími uhlokopy na Kladensku a Slánsku byli Keltové, kteří dobývali sapropelitické uhlí, místně zvané “švartna”, vyskytující se v nadloží kounovské sloje. Z tohoto snadno opracovatelného uhlí vyráběli šperky, které vyváželi téměř do celé Evropy.

První písemná zpráva o těžbě černého uhlí v širším okolí Kladna pochází z roku 1463, kdy bylo dobýváno u Malých Přílep. Je to nejstarší zpráva o dobývání černého uhlí v Čechách. Podle zprávy z roku 1570 se uhlí dolovalo na Buštěhradském panství u Vrapic a vyráběla se z něho skalice. Také na Slánsku se v té době ojediněle dobývala kounovská sloj.

Až do konce 17. století se další zprávy o významnější těžbě uhlí na Kladensku a Slánsku nedochovaly. Je však možno předpokládat, že se uskutečňovaly drobné místní pokusy o těžbu této suroviny, zejména na výchozech uhelných slojí.

Začátky dolování na Kladensku se vztahují k Otvovickému údolí, kde bylo již zaznamenáno skutečné důlní podnikání v roce 1720. Je velmi pravděpodobné, že se zde uhlí dobývalo již v druhé polovině 17. století.

Uhlí bylo dobýváno velmi primitivním způsobem. Do svahů otvovického údolí byly raženy chodby ve sloji, která zde vycházela na povrch a nakopané uhlí se vyváželo na kolečkách. Pro usnadnění jeho dopravy byly chodby raženy s mírným stoupáním směrem od jejich ústí. Před ústím štol se uhlí třídilo prohazováním na sítech. Hrubší kusy se používaly v domácnostech na topení a propadlé jemnější zrno si odváženy okolní cihelny na pálení cihel. Otvovické doly náležely v té době slánskému revíru a těžily jak základní, tak i hlavní kladenskou sloj. V roce 1756 začala zvoleněveská vrchnost, věvoda Bavorský, pátrat v severní části otvovického revíru po uhlí. Otvovické doly se staly v té době největšími uhelnými doly ve středních Čechách. Lidé se však báli používat uhlí k topení a když chtěl stát v roce 1759 rozdělit a dát chudým lidem 4000 vídeňských centů uhlí zdarma, rozebralo se jen 86 centů tohoto uhlí.

Kolem roku 1756 se v malém rozsahu dolovalo v okolí Lán a Mutějovic. V 60.letech 18.století se začala dobývat kounovská sloj v okolí Rakovníka. Kdy se začala ve větší míře dobývat kounovská sloj v okolí Slaného, není možno jednoznačně určit. Z dostupných pramenů lze doložit, že teprve v 60. až 70. letech 18. století se začala poměrně intenzivně těžit. Na severozápadním svahu, jižně od Knovíze, směrem k Netovicím a Hrdlivu, je možno doposud nalézt zbytky vyvezených hlušin z primitivně ražených chodeb. Tyto štoly velmi malých rozměrů umožňovaly těžbu jen 20 cm mocné sloje s velkým obsahem popelovin. Chodby nebyly zajišťovány výztuží a jen v místech nepevných hornin byla stavěna slabá výdřeva.

Ve zprávě smečenské horní substituce ze dne 29. 12. 1790 se uvádí, že více než před dvaceti lety propachtovala vrchnost jemnickému rychtáři Josefu Štulíkovi “uhelný lom”. Také další jemničtí občané nacházeli na svých pozemcích uhlí, avšak smečenská vrchnost jim začala činit potíže s těžbou. Další nálezy uhlí byly učiněny v okolí Studeněvsi, Přelice a Kvíce. Kolem roku 1775 byl ve Vrapicích zřízen horní úřad, v té době ještě vrchnostenský.

Do konce 18. století byla těžba uhlí v kladenském revíru soustředěna v jeho západní části. Do začátku 19. století byla buštěhradská vrchnost jediným důlním podnikatelem na Kladensku. Teprve ke konci 30. let 19. století se těžba uhlí přesouvala k hlouběji uloženým slojím ve střední, jihozápadní a severní části revíru.

U Blahotic na Slánsku byly v roce 1799 otevřeny dva doly. V jednom z nich na vlastním poli těžil Jan Šťastný, ve druhém vrchnost. V témže roce bylo štolou objeveno uhlí mezi Tuřany a Hvězdou na tzv. “Tumlplace”. Kutiště na úbočích údolí byla vhodná pro snadné odvodňování dolů úvodní štolou.

V roce 1800 bylo na Slánsku a Smečensku otevřeno již 9 dolů. Z pražského Báňského hejtmanství byl pozván odborník na inspekci dolů, který měl kromě technického vedení dolů posoudit a také navrhnout další místa, kde by se dalo nalézt uhlí.

Ve druhé polovině 19. století byl nárůst těžby ve slánské oblasti velice mírný, neboť nastal velice prudký rozvoj kladenského revíru. Mezi nově budované doly náležely důl Pražské kapituly u Kvílic, doly Dr. Mitsche u Jemníků a Ed. Bayera u Libovice. Otvovické a podlešínské doly náležely císařským dolům, ale těžily jen méně než polovinu těžby ze 40. let.

Důl Caroli byl rozsahem důlního pole a dlouholetou nepřetržitou těžbou jedním z největších dolů těžících kounovskou sloj. Byl v provozu od roku 1830 do roku 1904.

První parní těžní stroj na Kladensku byl postaven ve 30. letech 19. století na dole Ludmila ve Cvrčovicích. Jáma Mayrau ve Vinařicích byla jako první v českých zemích hloubena v kruhovém profilu v roce 1870.
Nejmladším dolem na Kladensku je důl Tuchlovice, původně zvaný Jaroslav. Jeho výstavba byla zahájena ve 40. letech 20. století. Je to důl s největší výměrou dobývacího prostoru v revíru.

Nejstarší dobývací metodou na Kladensku bylo chodbicování, které se udrželo až do 70. let 18. století. Z chodbicování se později vyvinulo pilířování, jehož podstatou bylo vyrubávání pilířů, které vznikly mezi směrnými a příčnými chodbicemi. Jen v případech nutnosti byly chodby a poruby zajišťovány dřevěnou výztuží. Další metodou bylo zátinkování v různých místních modifikacích. Stěnování bylo na Kladensku zaváděno až v 50. letech tohoto století a to pouze tam, kde zejména hlavní kladenská sloj nepřekročila mocnost nad 2 m.

Prvním pokusem o dobývání hlavní kladenské sloje na Slánsku byla výstavba dolu Humboldt u Jemníků. Důl byl vybudován bez předcházejícího geologického průzkumu. Jáma byla vyhloubena v letech 1872 až 1878 do hloubky 510 m a zastihla pouze 8 nedobyvatelných slojí nýřanského pásma. Vrtem odvrtaným ze dna jámy byly zastiženy jen svrchnoproterozoické grafitické břidlice. V říjnu 1878 byly práce na dole Humboldt definitivně zastaveny.

Nejmladším a také nejmoderněji vybaveným dolem na Kladensku a Slánsku se měl stát důl Slaný. Již v průběhu povrchového vrtného průzkumu v 70. letech tohoto století se projevovaly důkazy, které potvrzovaly obtížné hydrogeologické podmínky a také možnost průtrže plynu a hornin. Proto byla v předstihu provedena tamponáž hornin po obvodech projektovaných jam, skipové a klecové. Těsnící směs byla vháněna do tamponážních vrtů pod tlakem 300 atm.

V průběhu hloubení skipové jámy, které bylo zahájeno 4. 1. 1983, se potvrdily prognózy o výskytech vodonosných horizontů a později i předpoklady o možných průtržích plynů, které měly velmi destruktivní účinky. Zvláštností těchto průtrží byla skutečnost, že se na nich podílel téměř čistý oxid uhličitý s minimálním podílem metanu.

Podle původního projektu měla být skipová jáma prohloubena do hloubky 1370 m a klecová jáma do hlouby 1310 m. Do konce roku 1990 měly být ukončeny otvírkové a přípravné práce a důl měl zahájit těžbu. S ohledem na opakované průtrže plynů a hornin při hloubení obou jam nastal výrazný časový skluz veškerých probíhajících i plánovaných prací.

Po výbuchu metanu 29. 11. 2001 na dole Schöller v Libušíně bylo rozhodnuto kladenské doly zastavit.Při výbuchu zahynuli 4 horníci. Poslední vůz uhlí z dolu Tuchlovice vyjel 31. března, z dolu Schöller 30. dubna 2002. Tím byla ukončena těžba uhlí v kladenské pánvi

Jáchymov (německy Joachimsthal, většinu historie celým jménem Sankt Joachimsthal, v letech 1938-1939 Saint Joachimsthal, v letech 1939-1945 Radiumbad Saint Joachimsthal je lázeňské město v okrese Karlovy .
Jáchymov vznikl v 16. století jako středisko těžby stříbra. Ve 20. století v blízkosti města probíhala těžba uranu, do které byli nasazováni (zejména političtí) vězni.
Doly dnes již nejsou v provozu .V okolí Jáchymova je i mnoho vleků, sjezdových a běžkařských tratí a občas se tu konají i závody v lyžařském orientačním běhuObsah
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1510. Město vzápětí zažilo obrovský vzestup, když v něm Šlikové okolo roku 1520 rozběhli těžbu stříbra.[ V roce 1534 v Jáchymově stálo kolem 1200 domů a žilo kolem 18000 obyvatel. Později po vyčerpání hlavních zásob stříbra došlo k úpadku města, takže roku 1601 v Jáchymově nestálo ani celých 500 domů (zanikla především provizorní hornická obydlí) a žilo v něm pouze kolem 2000 obyvatel .V blízkosti Jáchymova jsou bývalé doly na uranovou rudu (obsahující uraninit - Mariánská, Eduard, …), těžba v nich probíhala v letech 1939 až 1962 a během té doby se vytěžilo přibližně 8000 tun uranu. Za dob komunismu byly při těchto dolech zřizovány koncentrační a pracovní tábory, v nichž držení vězni (zejména političtí) sloužili v dolech jako levná pracovní síla. Přes rozvoj těžby v té době zažíval městský urbanismus spíše úpadek.
V roce 1930 stálo v Jáchymově 926 domů a žilo 5954 obyvatel, v roce 1991 už to bylo jen 622 domů a 2456 obyvatel [4]. Řada památkově hodnotných objektů v té době zanikla, jiné se dostaly do havarijního stavu. V roce 1957 Jáchymov přišel i o železniční trať z nedalekého Ostrova vybudovanou v roce 1896. Od roku 1963 v Jáchymově končila trolejbusová trať, na které byly zkoušeny trolejbusy vyráběné podnikem Škoda v Ostrově.

Technika českých a slovenských baní v priebehu dejín - Těžba rud užitkových kovů a nerostů v 16. a 17. století


Těžba rud užitkových kovů a nerostů v 16. a 17. století

Úměrně k postupnému úpadku těžby stříbra od druhé poloviny 16. století začal stoupat význam užitkových kovů. Pozornost báňského podnikání zprvu ještě tradičně poutala cínovcová ložiska u Krupky a Cínovce. Záhy se však těžisko báňských prací přesunulo do Slavkovského lesa. Revíry Horní Slavkov a Krásno se pak po několik desetiletí 16. století staly hlavními producenty cínu a na světových trzích úspěšně konkurovaly cínu z anglických nalezišť. Před polovinou 16. století byla zjištěna a těžena i další ložiska cínových rud v západním Krušnohoří např. u Horní Blatné, Božího Daru, Nejdku ij. Neméně významným kovem byla měď, získávaná již z dříve úspěšně dobývaných ložisek v okolí B Bystrice i z řady spiššských lokalit.

Až do 16. století měla slovenská měď konkurenta pouze v mědi tyrolské a 0d 17. století ve švédské a vyvážela se především do Nizozemí, Německa, Francie, Portugalska a Španělska. Jen v letech 1495-1604 se jí na Slovensku vyrobilo 147 000 tun.

V Čechách těžba měděných rud nedosáhla významu Slovenska. Získávala se zejména jako vedlejší produkt z kutnohorských ložisek, od druhé poloviny 16. století aktivněji v okolí Kraslic a Měděnce a z několika menších ložisek v Českém lese. Současně stoupal i význam železných rud, zvláště když se začala zavádět nepřímá výroba ve vysokých pecích - v českých zemích od konce 16. století a na Slovensku během 17. století. Hlavními železářskými oblastmi byly v Čechách ještě Brdy a několik míst v Krušných Horách, např. Kovářská, Černý potok ij., na Moravě řada lokalit na Benešovsku a Rýmařovsku, na Slovensku spišsko-gemerská oblast s hlavními báňskými podniky v blízkosti Plešivce, Rožnavy, Nižné Slané, Dobšiné aj.

Z ostatních kovů od konce 16. století začal stoupat význam vizmutu a zejména kobaltu, získávaných z ložisek u Jáchymova a Horní Blatné. Z nich se vyráběla vysoce kvalitní barviva vyvážená po celá desetiletí do Německa a Nizozemí. Českou specialitou byl export smaltu z krušnohorských kobaltových rud a arseniku, vyráběného z meziproduktu, který zbyl po vycezení vizmutu. Menší význam mělo v těchto dobách ještě olovo, používané spíše jen jako surovina při tavbě stříbrných rud: jeho významnější produkce byla pouze v revíru Stříbro a Oloví.

Z ostatních nerostů od 16. století vzrůstala výroba kamence z pyritických břidlic. Jako suroviny se užívaly i důlní vody, např. na Kutnohorsku. Zhruba od poloviny 16. století se výroba soustředila na Sokolovsko či Chomutovsko, na Plzeňsko a do okolí Boskovic. Do téhož století spadají i skromné začátky těžby uhelných slojí na Mostecku ti Slánsku, ještě jen pro kovářské účely. Na východním Slovensku se v této době již aktivně těžila solná ložiska a obchod s ní se rozšířil do značné části východní Evropy.

Důlní technika na českých a slovenských dolech s užitkovými kovy a nerosty se příliš nelišila od praxe na stříbrných dolech. Investice do strojního vybavení těchto provozů byly sice opatrnější nicméně i zde hlavními stroji byly ruční typy žentourů, vrátků a především pístových čerpadel na vodní pohon. Exploatace některých ložisek si ovšem vyžadovala speciálních způsobů dobývání či zpracovaní rud. Při těžbě cínových pňů se např. uplatnila metoda šířením tj. dobýváním rudních těles z chodbic systémem jednotlivých komor.

Na Slavkovsku v 16. století dosahovaly délky až 30-40 m a šířky i výšky kolem 10-20 m. Obdobně byla dobývána i slovenská ložiska soli, později po záplavě dolů v Solně Bani získávaná i odpařováním solanky: dobývání komorami bývalo používáno i v místech silných zrudnění, např. v 16. století v Hodruši ij. V dolech, kde se žíly ještě tradičně dobývaly po úklonu, byla používána stará sestupková metoda zdokonalená zavedením povalů. Během 17. století se v dolech na rudy s drahými i barevnými kovy začalo prosazovat výstupkové dobývání, umožňující samočinný odtok vody a samospád rudy z povalu na hlavní těžní chodbu.

Novinkou byly střelné práce, poprvé zahájené na štiavnické horní Biberově štole r. 1628. Odtud se rozšířily do všech ostatních evropských revírů.